Praha – Před 175 lety, 23. dubna 1836, poprvé vyšla básnická sbírka Máj, kterou vlastním nákladem vydal tehdy pětadvacetiletý Karel Hynek Mácha. Knížka se bezprostředně dočkala odmítnutí kritiků; teprve následující generace přijala Máchův Máj za svůj a povýšila jej na klenot české poezie. Námět pro svou sbírku získal Mácha při návštěvě Bezdězu v létě 1832. V hospodě tehdy vyslechl příběh otcovraždy, která se stala v Dubé u Doks. Hlavním protagonistou vyprávění byl mladík Hynek Schiffner, jenž zabil svého otce, protože mu bránil v lásce. Na tomto drastickém základě pak Mácha vystavěl své vrcholné dílo, plné lyrických a reflexivních pasáží.
Lyrickoepická skladba Máj bývá považována za vrcholné dílo českého literárního romantismu. Český básník a prozaik Karel Hynek Mácha v této skladbě zcela vybočil z obrozeneckého programu 1. poloviny 19. století a pojal ji jako osobní zpověď rozervaného romantického člověka plného nejistot a otázek po smyslu života. Máchovi současníci Máj nepochopili a poměrně příkře odsoudili. Už pro následující generaci se ale Mácha stal idolem a symbolem romantické vzpoury. V dalších letech byl již takřka bezvýhradně přijímán a stal se inspirací pro řadu následovníků.
Byl pozdní večer – první máj –
Večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
Kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
Květoucí strom lhal lásky žel,
Svou lásku slavík růži pěl,
Růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
Zvučelo temně tajný bol,
Břeh je objímal kol a kol;
A slunce jasná světů jiných
Bloudila blankytnými pásky,
Planoucí tam co slzy lásky.
Obávaný vůdce loupežníků Vilém zabil svého soka v lásce, aniž však věděl, že je to jeho vlastní otec, který ho v dětství vyhnal z domu. Vězeň Vilém v noci před popravou přemýšlí o svém osudu, loučí se se životem a vzpomíná na svou milou Jarmilu. Svou vinu odmítá, sám sebe vidí jako oběť sobeckého, nemilujícího otce. S Vilémem soucítí též žalářník, zdrcený tím, co mu o sobě Vilém vyprávěl. Po hodinách plných samomluv, kde vystupuje smrt jako definitivní konec života, je nešťastný otcovrah brzy ráno odveden na popraviště, doprovázen modlícím se davem.
Uprostřed májové přírody se v slzách loučí s milovanou zemí. Je popraven lámáním v kole a jeho tělo vystaveno pro výstrahu. Tomuto příběhu předchází v prvním zpěvu scéna, v níž Jarmila marně čeká za májového večera na Viléma a dozvídá se o jeho osudu. V závěrečném zpěvu přichází na místo popravy poutník Hynek (představující samotného Máchu), kterého zasáhne, když uvidí kostlivce v kole, a ztotožňuje se s Vilémem („…na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal…“).
