Šestitýdenní válka nedávno opět „rozmrazila“ spor o Náhorní Karabach. Jak Arméni, tak Ázerbájdžánci jsou neochvějně přesvědčení, že na jeho území mají nárok výhradně oni. Příběh Černé zahrady, jak se název Karabach překládá, však ukazuje dlouhou společnou historii jejich předků v této oblasti, kde se střetávaly civilizace. Také představy, že jde o jakýsi prastarý svár živený staletími vzájemné zášti, jsou mylné. Karabach má nezastupitelné místo v dějinách a kultuře obou národů, které proti sobě postavilo až dvacáté století.
„O žádný etnický – ve smyslu komunitní – konflikt se nejedná,“ zdůrazňuje odborník na Kavkaz Emil Aslan, byť dodává, že obě strany konfliktu se mu snaží dodat epický rozměr.
„Arméni a Ázerbájdžánci po staletí mírně koexistovali. I dnes je jejich soužití absolutně bezproblémové – ať již v jižních regionech Gruzie, které příslušníci těchto etnických skupin historicky obývají, nebo v rámci diasporálních komunit v Rusku, na Ukrajině a jinde,“ dodal expert z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a Ústavu mezinárodních vztahů.
Také další odborník na Kavkaz, Thomas de Waal z think tanku Carnegie Endowment for International Peace, upozorňuje, že představy o konfliktu zrozeném jakousi „starodávnou nenávistí“ jsou mylné. „Do konce devatenáctého století spolu Arméni a Ázerbájdžánci nebojovali o nic častěji než jiné národnosti v této oblasti,“ píše v knize Černá zahrada: Arménie a Ázerbájdžán v míru a za války.
První incident
Kde tedy hledat kořeny arménsko-ázerbájdžánského konfliktu? Jeho počátky spadají do doby na přelomu 19. a 20. století, do období sociálně-ekonomického napětí, kdy se hroutilo osmanské i ruské impérium a začal sílit nacionalismus. Násilí mezi příslušníky obou národností propuklo v souvislosti s první ruskou revolucí v roce 1905, bojovalo se tehdy nejen v Karabachu, ale i v Baku či Jerevanu.
„To byl vůbec první incident takzvané etnické války na Kavkaze – a mezi Armény a zakavkazskými Tatary, jak se Ázerbájdžáncům v terminologii carského Ruska říkalo, v dějinách obou národů,“ potvrzuje Aslan.
Příčiny tehdejšího konfliktu jsou podle něj komplexní a o jeho bezprostředních spouštěčích se i dnes vedou mezi historiky diskuze. „Nicméně se většina odborníků shodne na tom, že strukturální příčiny byly socioekonomické a politické. Ázerbájdžánská šlechta nelibě nesla posilující vliv arménské buržoazie zejména v ropné metropoli Ruské říše Baku, zejména když se tento vliv aktivně přetavoval ve vliv politický,“ vysvětluje odborník.
Sovětská otočka
Dalším „kolem“ konfliktu byly územní spory z let 1918–1920, kdy vznikly dvě republiky s nestabilními a etnicky promíchanými oblastmi. Když totiž v roce 1918 Arménie i Ázerbájdžán vyhlásily nezávislost, přely se o společnou hranici. Jedním z ohnisek sporu byl i Karabach, o nějž – a také o oblasti Nachičevan a Zangezur – vedly sérii krátkých válek.
Britové, kteří po první světové válce krátce spravovali Ázerbájdžán, přiřkli nejprve všechny tři sporné oblasti Ázerbájdžánu. Poté, co v roce 1920 převzali moc v obou zemích bolševici, však Baku prohlásilo – zřejmě pod nátlakem Moskvy – že Karabach, Nachičevan i Zangezur budou součástí Arménie.
V červenci 1921 nejprve Kavbyro, bolševický výbor pro Kavkaz, připojení Karabachu k Arménii potvrdilo, ale o pouhý den později své rozhodnutí změnilo a přisoudilo oblast Ázerbájdžánu. V roce 1923 pak definitivně vznikla Náhorně-karabašská autonomní oblast uvnitř Ázerbájdžánu.
Karabach jako vábidlo
Na změnu sovětského stanoviska mohlo mít podle de Waala vliv několik faktorů. Sověti zřejmě nejdříve chtěli odměnit Arménii za její příklon k bolševismu, vztahy Moskvy s Jerevanem ale v roce 1921 zkomplikovalo tamní protibolševické povstání. Také vedení Ázerbájdžánu se ztrátou Karabachu hlasitě nesouhlasilo.
Sověti se tak nakonec patrně rozhodli pro „uchlácholení“ Ázerbájdžánu, který byl strategicky důležitý kvůli svým zásobám ropy, zároveň byl však z formálního hlediska stále ještě nezávislým bolševickým státem. Moskva se tak mohla snažit Baku skrze Karabach definitivně získat, uvádí de Waal.
Kromě toho, dopad na konečné sovětské rozhodnutí mohl mít i zájem Moskvy na dobrých vztazích s Tureckem, které preferovalo slabší Arménii a bylo – a dosud je – spojencem Ázerbájdžánu, dodává v knize Caucasus: an introduction další odborník na Kavkaz Frederik Coene, který v oblasti působil v misích nevládních organizací či jako zástupce institucí EU.
De Waal shrnuje argumenty pro a proti začlenění Karabachu do Ázerbájdžánu následovně: „Ekonomika a geografie Ázerbájdžánu na jedné straně se řadí proti arménským nárokům na demografii a historickou kontinuitu na straně druhé. Řečeno prostě: oblast osídlená převážně Armény se silnou tradicí arménské vlády byla umístěna na východní straně rozvodí dělícího Arménii a Ázerbájdžán a byla hospodářsky dobře integrovaná s Ázerbájdžánem.“
V případě dvou zbylých sporných oblastí hrála nakonec kromě politiky roli také hrubá vojenská síla. Nachičevan uzmuli Ázerbájdžánci a tento region je dodnes ázerbájdžánskou exklávou mezi Arménií, Íránem a Tureckem. Zangezur, jehož současné označení je Sjunik, vybojovali Arméni a tato oblast tvoří od té doby jižní „ocásek“ země u hranic s Íránem.
Zápolení o všechny tři sporné regiony doprovázely etnické čistky – vypalování vesnic či vyhánění původních arménských, respektive ázerbájdžánských obyvatel.
První válka: Arméni vítězí
Obě strany měly i nadále o vývoji Náhorního Karabachu rozdílné představy. V Baku se snažili zdůrazňovat ázerbájdžánskou identitu regionu, zatímco z Jerevanu putovaly v letech 1945, 1965 a 1977 do Moskvy petice za připojení enklávy. Karabašští Arméni se cítili v Ázerbájdžánu kulturně a politicky znevýhodněni, zatímco karabašští Ázerbájdžánci se zase cítili znevýhodněni v Náhorním Karabachu, dodává de Waal.
Až do konce 80. let byl však v oblasti klid. I když případy násilí mezi oběma etniky se v obou republikách objevovaly už v předchozím roce, jsou za nový počátek sporu považovány demonstrace karabašských Arménů z února 1988. Demonstranti požadovali připojení Náhorního Karabachu k Arménii a jejich požadavek podpořil i místní sovět.
Po těchto protestech nepokoje a násilnosti v obou „mateřských“ republikách narůstaly. Následoval mimo jiné pogrom na Armény v ázerbájdžánském Sumgaitu, Ázerbájdžánci zase byli vyháněni z Arménie. Situace postupně eskalovala v ozbrojený konflikt mezi karabašskými Armény podporovanými (čerstvě nezávislou) Arménií a (taktéž nově nezávislým) Ázerbájdžánem.
Válku, která si vyžádala asi třicet tisíc mrtvých a statisíce uprchlíků, zastavilo v květnu 1994 příměří. Faktickými vítězi byli Arméni, v jejichž rukou skončila většina Náhorního Karabachu a také některé přilehlé části Ázerbájdžánu, dohromady přibližně pětinu jeho území.
K výsledku první války přispěl postup Moskvy, jejíž síly se konfliktu původně – byť nikdy ne zcela oficiálně – účastnily na obou stranách. Po (přechodném) vzestupu ázerbájdžánských nacionalistů se Rusko nakonec přiklonilo na arménskou stranu. Ázerbájdžán byl kromě toho oslabený i politickým chaosem, který v zemi v době války panoval.
Samotný Náhorní Karabach po válce vyhlásil nezávislost, nikdo z členů OSN včetně Arménie ho ale neuznal, a enkláva je mezinárodním společenstvím stále považována za součást Ázerbájdžánu.
Druhá válka: Ázerbájdžánci vítězí
Region poté zamrzl ve stavu „ani válka, ani mír“. Na linii příměří sice docházelo k přestřelkám, vypuknutí nové války se nicméně dařilo relativně dlouho vyhýbat. V posledních přibližně šesti letech však napětí vzrůstalo a při ozbrojených incidentech umíraly ročně desítky až stovky lidí.
Letos v létě tyto přestřelky nakonec přerostly v nový válečný konflikt, který naplno vypukl koncem září. Boje, které byly nejhorší od 90. let a při nichž zřejmě zahynuly tisíce lidí, se podařilo zastavit po šesti týdnech začátkem listopadu dohodou pod patronátem Ruska.
Na rozdíl od první války se vítězem druhého konfliktu stala armáda Ázerbájdžánu, který si za roky ropného boomu mohl dovolit investovat do moderní výzbroje včetně dronů. Baku získalo zpět některé části Náhorního Karabachu včetně druhého největšího města Šuša a také mnohé přilehlé oblasti, které dosud kontrolovali Arméni. Jerevan se dále zavázal umožnit Ázerbájdžánu pozemní přístup do jeho exklávy Nachičevan přes své území.
Křížení kultur v Černé zahradě
Proč tolik bojů o relativně malý kus země? Jak už bylo řečeno výše, konflikt nelze odbýt jako jakousi hluboce zakořeněnou nenávist, jejíž původ už dnes nikdo ani nezná. Stejně tak by bylo podle de Waala zjednodušující ho redukovat na čistě společensko-ekonomické důvody.
„Konflikt v Náhorním Karabachu dává smysl, jen pokud víme, že statisíce Arménů a Ázerbájdžánců poháněly k jednání vášnivě zastávané ideály historie, identity a práva. Skutečnost, že obrovské množství těchto ideálů bylo nebezpečné a klamné, neznamená, že nebyly naprosto upřímně cítěny,“ píše de Waal.
Podobně jako na celém Kavkaze se i v Náhorním Karabachu po staletí střetávaly různé vlivy. Kromě Arménů a turkických předchůdců Ázerbájdžánců šlo také o působení Arabů či Peršanů, později i Rusů. Oblast se tak vždy vyznačovala směsicí křesťansko-muslimského obyvatelstva, jehož složení se často a výrazně měnilo.
Polohu Náhorního Karabachu ve středu míšení kultur naznačuje i jeho název. Jde o složeninu z turkického „kara“, perského „bag“ (následkem rusifikace „bach“) a ruského „nagorno“. „Karabach“ se překládá jako „Černá zahrada,“ což je patrně odkaz na tamní úrodnou půdu. „Nagornyj“ znamená rusky „náhorní“ či „vyvýšený“.
Karabach je zeměpisně širší pojem, kromě horského Náhorního Karabachu zahrnuje i část ázerbájdžánských planin. Výraz „Karabach“ pochází ze čtrnáctého století, staré arménské pojmenování oblasti je „Arcach“, jak se nyní oficiálně nazývá i neuznaná Náhorně-karabašská republika.
Karabach je nepostradatelný pro oba národy
Pro oba národy má oblast nedocenitelný kulturní a symbolický význam, vysvětluje de Waal. „Pro Armény je Karabach poslední výspou křesťanské civilizace a historickým útočištěm arménských knížat a biskupů, dál už začíná východní turkický svět. Ázerbájdžánci o něm mluví jako o své kolébce a škole či konzervatoři, je rodištěm jejich skladatelů a básníků. Historicky je Arménie bez této enklávy a jejích horských klášterů a horských pánů ochuzena; zeměpisně a ekonomicky není Ázerbájdžán bez Náhorního Karabachu plně životaschopný.“
Jak Arméni, tak Ázerbájdžánci proto tvrdí, že horskou část Karabachu vždy ovládali jejich předci. Pravdou však je, že region vystřídal vládce arménské, arabské, turkické i perské, než se v první polovině 19. století stal součástí Ruska.
Následkem toho začali území celého Karabachu, který byl tehdy muslimským chanátem, opouštět Ázerbájdžánci a další muslimové a naopak se na jeho území začalo usídlovat víc Arménů. V roce 1880 tak Arméni představovali 53 procent obyvatel celého Karabachu, zatímco v roce 1823 tvořili jen devět procent, píše Coene.
Nelze ale přesně říct, které etnikum převládalo přímo v Náhorním Karabachu. Podíl Arménů v celém Karabachu navíc od výše zmíněné přistěhovalecké vlny klesal, všímá si de Waal. Dokonce je podle něj možné, že vlivem sezonní migrace kočovníků ázerbájdžánského původu, kteří s koncem léta scházeli z hor do nížin, měl Náhorní Karabach v létě ázerbájdžánskou a v zimě arménskou většinu.
Právo na půdu od stvoření světa
Tato nejednoznačnost však nebrání militantně naladěným příslušníkům obou stran, aby se nadále snažili své nároky na Náhorní Karabach odůvodnit.
„Jak dokázat právo na půdu? Na Kavkazu na ní musíte žít odedávna – od stvoření světa, nebo alespoň od potopy a Noemovy archy,“ komentuje jejich úsilí poněkud kousavě historik a novinář Wojciech Górecki v knize Přípitek předkům.
Arménští i ázerbájdžánští historici jsou však skutečně schopni vytvořit teorie o nepřerušené přítomnosti jednoho či druhého elementu v Karabachu téměř od pradávna, a ještě k tomu přispěchat s vysvětlením, proč je podobně komplexní teorie druhé strany naprosto mylná.
„Ázerbájdžánci tvrdí, že se Arméni začali ve velkém stěhovat na území Karabachu i do okolních oblastí z východní Anatolie a severozápadní Persie až po ruském záboru regionu ve 30. letech 19. století a později. Arméni zase poukazují na ‚nedávnou‘ imigraci turkofonních kmenů na jižní Kavkaz – v rámci seldžucké invaze v 11. století – a proto si (Ázerbájdžánci podle Arménů) nemohou žádné území v regionu nárokovat,“ popisuje Aslan.
Kavkazští Albánci vs. Velká Arménie
Zvláštní postavení podle Aslana ve sporu zaujímají takzvaní kavkazští Albánci. Jde o autochtonní (původní) obyvatele Karabachu a okolních oblastí, kteří jsou etnicky a jazykově blízcí lezgínským národnostem severovýchodního Kavkazu. Kavkazská Albánie, která byla jakousi volnou federací kavkazských kmenů, existovala zhruba od posledních staletí před naším letopočtem až do invaze Arabů v sedmém století. Pak její vliv upadal, až zhruba v desátém století zanikla.
„Kavkazští Albánci, kteří v průběhu staletí přijali arménskou apoštolskou víru, se poměrně záhy armenizovali. Část kavkazských Albánců, která následně přistoupila na islám, se turkizovala – a Ázerbájdžánci je považují za svoje předky, spolu s turkickými dobyvateli ze Střední Asie,“ vysvětluje Aslan význam kavkazských Albánců pro karabašský spor.
Proti teorii o albánském původu Ázerbájdžánců – a tedy v důsledku o tom, že současní Ázerbájdžánci jsou skrze ně dědici Karabachu – stojí teorie o Velké Arménii. Podle ní byl Karabach už ve čtvrtém století před naším letopočtem součástí Arménského království.
Když pomineme fakt, že obě teorie vlastně v důsledku neřeší, kdo má na Karabach nárok – Arméni mohli Karabachu vládnout a předchůdci Ázerbájdžánců mohli v regionu ve stejnou dobu žít – mají ještě jeden nedostatek: nelze je zcela dokázat.
Jak totiž upozorňuje Coene, historiografie bývá na Kavkaze nástrojem nacionalistické propagandy a „historici a politici angažovaní v konfliktech aktivně pátrají po čemkoliv, co by mohlo posloužit jako důkaz, že určitý region byl ‚vždy‘ jejich“. Neobvyklé proto nejsou jen „jemné úpravy,“ ale také „úplné falzifikace“, vyzývá k obezřetnosti.
O arménském tvrzení Coene doslova píše, že ho „historie nemůže úplně potvrdit“. De Waal a Górecki zase poukazují, že po kavkazských Albáncích zbylo příliš málo stop, než aby se dalo prohlásit, že jsou dominantním elementem v pestré směsi etnik, z nichž se zrodil ázerbájdžánský národ.
Kdy „vznikli“ Arméni a Ázerbájdžánci?
Ázerbájdžánci totiž mají mnoho předků, připomíná Górecki skutečnost, že turkické kmeny se mísily nejen s místními, ale také s Peršany či Araby. Ve výsledné směsici nicméně převažuje právě turkické obyvatelstvo. Jeho první „předvoj“ se na Kavkaze usadil podle některých zdrojů už dvě století před počátkem letopočtu, hlavní vlna však přišla zřejmě až v pátém století, píše Coene. Turkické kmeny pak přicházely do oblasti i v dalších staletích.
Oproti tomu předkové Arménů „vyvstávali z kotle národů“ Malé Asie a Blízkého východu už od starověku, poznamenává Górecki. Podle Coenea se sice Arméni považují za potomky biblického Noema a tvrdí, že jejich první království se datuje téměř dva a půl tisíce let před vznik našeho letopočtu, zřejmě však přišli do Malé Asie „až“ zhruba osm set let před Kristem a po smíšení se s původním obyvatelstvem vytvořili „homogenní národ“ zhruba o dvě staletí později.
„Arméni mají kontinuální historickou tradici sahající do antiky,“ potvrzuje Aslan. „Pomohla tomu celá řada faktorů: jednak autokefální (nezávislý) charakter arménské apoštolské církve, jednak nesrozumitelnost arménštiny z pohledu sousedních – i indoevropských – jazyků, ale i vlastní písmo. Jistou roli sehrála i starodávná tradice diaspory, díky které se povědomí o vlastní výlučnosti upevňovalo, jakož i povědomí o četných utrpeních, která na bedra arménského národa padla.“
Národnostní identita Ázerbájdžánců je podle něj podstatně mladší. „Ačkoliv jako kulturní národ existovali po staletích, jejich identita reflektovala klanové, kulturní, teritoriální, náboženské, či jazykové atributy,“ vysvětluje. Ještě v druhé polovině 19. století většina Ázerbájdžánců na otázku „kdo jsi?“ odpovídala „muslim, Turek, zdejší“, ilustruje to Górecki.
De Waal v této souvislosti uvádí, že „v předmoderní epoše se o tomto lidu obecně mluvilo jako o ‚Tatarech‘, ‚Turcích‘, nebo prostě ‚muslimech‘. Jenže to nebyli Tataři ani Turci, byli to šíitští poddaní Safíovské dynastie Osmanské říše, kteří mluvili turkickým jazykem – jinými slovy předchůdci národa, kterému dnes říkáme Ázerbájdžánci“.
„Obecně se dá říci, že (ázerbájdžánská identita) byla mnohem flexibilnější – samotné etnonymum (označení etnické skupiny) Ázerbájdžánec se ve vztahu k území takzvaného Kavkazského (dnešního) Ázerbájdžánu začalo více či méně souvisle používat někdy na přelomu 19. a 20. století,“ dodává Aslan. „Je to podobné například situaci Italů či jiných politicky mladých národů. Etablování politického národa s uniformním etnonymem je však v případě Ázerbájdžánců otázkou až 20. století, stejně jako u převážné většiny světových národů.“
Identita jako zbraň
Právě rozdíl v ustavování identit obou národů je také jednou ze zbraní v boji o „pravdu“ v arménsko-ázerbájdžánském sporu. Karabašský konflikt tak doprovázejí šovinistické narativy obou stran.
„V Arménii se na Ázerbájdžánce nahlíží jako na potomky necivilizovaných kočovníků, kteří nejsou na jižním Kavkaze autochtonní, zatímco samotní Arméni se nahlížejí jako potomci starodávného křesťanského národa,“ shrnuje arménskou verzi Aslan.
„Ázerbájdžánci se nahlížejí jako potomci slavných turkických dobyvatelů a vnímají Armény jako cizorodý element, který po staletích postrádal státnost a který se na Kavkaz dostal jen díky protekci Rusů,“ doplňuje odborník na Kavkaz ázerbájdžánský pohled.
Dělicí linie v lidech
Na první pohled mají ve sporu o „prvenství“ v Karabachu navrch Arméni. V jejich prospěch totiž mluví velké množství kamenných památek včetně nápisů, které po sobě jejich předci zanechali.
Tak jednoduché to ale není. „Pokud toho muslimové zanechali v kameni méně, pak nikoli proto, že by tam nebyli, ale jen proto, že měli menší sklon setrvávat na jednom místě. Stavěli karavanseráje nebo mosty, ale jejich trvalé kulturní výdobytky nejsou tak pevné předměty, jsou to písně nebo koberce,“ naráží de Waal na nesmyslnost závodů v tom, „kdo byl v Karabachu dřív“.
A tyto závody jsou nesmyslné tím spíš, když vezmeme v úvahu, jakým propletencem kultur Karabach – ostatně jako celý Kavkaz – po staletí byl. Jak téměř lakonicky konstatuje Coene, „dějiny Náhorního Karabachu a konfliktu o něj jsou komplexní a často vykazují nedostatek logiky, což ještě více stěžuje hledání řešení“.
Možná by si měli Arméni i Ázerbájdžánci vzít příklad z trubadúra osmnáctého století jménem Sajat-Nova, který se narodil v Arménii, sloužil u dvora gruzínského krále a většinu svých básní napsal v ázerbájdžánštině. Kromě toho je ale psal i arménsky, gruzínsky a persky, v jedné dokonce přechází mezi všemi čtyřmi jazyky a používá tři různá písma.
Jak totiž své dojmy z cest po Jižním Kavkaze shrnul de Waal, „dělicí linie probíhají uprostřed lidí. V tomtéž člověku společně sídlí nenávistné impulsy a smířlivé pocity. Arméni a Ázerbájdžánci mohou být současně přáteli i nepřáteli. Jsou rozerváni mezi agresí i smířením, mezi osobním přátelstvím a mocí nacionálních mýtů“. A právě tyto linie jsou svázány s kořeny konfliktu o Černou zahradu.
