Před 70 lety, 3. dubna 1948, podepsal prezident Spojených států Harry Truman zákon o americké zahraniční pomoci, jehož hlavní součástí byl Marshallův plán. Ten sehrál zásadní význam v hospodářské obnově válkou zdevastované Evropy. Jednalo se o pomoc hladovějícím lidem, zabránění šíření komunismu a navázání hospodářské a politické spolupráce.
„Naše politika není namířena proti žádné zemi či doktríně, ale proti hladu, bídě, zoufalství a chaosu. Jejím cílem je obnova fungující světové ekonomiky,“ popsal záměry plánu jeho ideový otec, tehdejší americký ministr zahraničí George C. Marshall.
Pomoc přispěla k hospodářskému boomu zemí na západ od železné opony, ale také ke zvýšení vlivu a prestiže USA v Evropě. Pravdou rovněž je , že plán přispěl k rozdělení Evropy na dva antagonistické bloky, ideologický rozkol ale jen urychlil a potvrdil.
Realizací Marshallova plánu byla pověřena Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci (OEEC), předchůdce pozdější Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).
Československo: Nejdříve pro, pak proti
Pomoc ve formě potravin, zboží a úvěrů byla nabídnuta všem evropským zemím, včetně Německa, Sovětského svazu i Československa. Konečné NE plánu ze strany Prahy je třeba vidět v kontextu vyhrocující se studené války, kdy se během roku 1947 vystupňovalo napětí mezi Sovětským svazem a západními spojenci, i v důsledku agresivní Stalinovy zahraniční politiky mající za cíl plné ovládnutí politického života v zemích střední a jihovýchodní Evropy a jejich začlenění do komunistického monolitu.
Přitom 7. července 1947 československá vláda ještě rozhodla, že se československá delegace zúčastní nadcházející pařížské konference k Marshallově plánu. O tři dny později ale bylo všechno jinak. Českoslovenští ministři účast na konferenci nakonec odvolali. Stalo se tak 10. července 1947 na mimořádném zasedání svolaném na základě instrukcí, které zaslala vládní delegace z Moskvy.
Československé odmítnutí bylo důsledkem nátlaku sovětského diktátora Josifa Stalina, který tehdy příliš nepochyboval, že hladová a rozvrácená Evropa mu spadne do klína.
K Marshallově plánu přitom tehdejší československá vláda a hlavně občané vzhlíželi s velkou nadějí. Situaci z roku 1947 ale dobře charakterizoval výrok ministra zahraničí Jana Masaryka, podrobeného v Moskvě tlaku: „Jel jsem do Moskvy jako ministr zahraničí samostatného státu, vracím se jako Stalinův pacholek!“
Definitivně na druhé straně
Podle historika Oldřicha Tůmy ztratilo Československo svou neúčastí v projektu ekonomicky, za důležitější ale považuje politickou souvislost: že se nekomunističtí politici nedokázali postavit komunistům a Stalinovi „a uvědomit si, že jde o poslední šanci“. Toto je podle něj „důležitější a tragičtější souvislost přijetí a odmítnutí Marshallova plánu“.
Pokud jde o souvislost odmítnutí Marshallova plánu s komunistickým pučem v roce 1948, historik Martin Kovář uvádí, že „o československé příslušnosti k sovětskému bloku a jeho zařazení do sovětského satelitního systému a toho, co s sebou nese sovětský režim, bylo rozhodnuto dávno předem“.
„Jednání v Moskvě o Marshallově plánu a Stalinovo veto už jasně naznačily, že se Československo definitivně dostalo na druhou stranu,“ domnívá se nicméně Zdeněk Veselý ze Střediska mezinárodních studií J. Masaryka VŠE.
„To, co se bude v Evropě dít, už se nebude dít na základě nějakého československého příspěvku jako suverénního státu, ale podle toho, jestli se Stalin s ostatními přece jen dohodne. Takže ať už by to vedlo ke studené válce, či smíření, bylo jasné, že Československo a jeho hlas by nemohly být samostatné,“ dodal Veselý.
- Ve svém projevu 5. června 1947 na univerzitě v Harvardu ho představil tehdejší americký ministr zahraničí George C. Marshall, jehož jméno nese. Oficiálně se nazýval Program evropské obnovy (European Recovery Program).
- Probíhal v letech 1948–1952, během kterých Spojené státy poskytly Evropě pomoc ve výši třinácti miliard dolarů (asi 130 miliard dolarů v současných cenách). Přibližně 80 procent byly dary.
- Program byl nabídnut celé Evropě s výjimkou trpasličích států a frankistického Španělska. Zúčastnilo se ho sedmnáct zemí: Island, Velká Británie, Irsko, Francie, budoucí Západní Německo, Rakousko, Švýcarsko, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Dánsko, Norsko, Švédsko, Portugalsko, Itálie, Řecko a Turecko.
- Spojené státy sledovaly tímto projektem kromě pomoci Evropě také své vlastní politické, ekonomické a strategické cíle. Obávaly se, že vzhledem k porážce Německa a oslabení Británie a Francie by mohl mocenské vakuum v Evropě vyplnit Sovětský svaz. Marshallův plán měl v příslušných zemích vytvořit hospodářský a politický režim, který by komunistickému a sovětskému vlivu zabránil, což bylo v souladu s novou zahraničněpolitickou doktrínou amerického prezidenta Trumana.
- Na druhé straně Sovětský svaz vnímal plán jako pokus o svou izolaci, některé podmínky pro něj byly nesplnitelné (např. zveřejnění ekonomických potřeb, rozpočtu, surovinových zdrojů a bohatství) a obával se ztráty vlivu ve východní a střední Evropě. Pod jeho tlakem proto tyto země účast v projektu odmítly. Z důvodu své zahraničněpolitické orientace na Sovětský svaz odmítlo plán i Finsko.
- Přestože přímé důsledky Marshallova plánu jsou obtížně měřitelné, hospodářská pomoc v rámci plánu urychlila ekonomický rozmach, který následoval v poválečných desetiletích.
- Zdroje: Dějiny a současnost, Soudobé dějiny, VOA, ČT24, Washington Post
