Na Slovensku se málem oženil, přesto si myslí, že by tam nikdy úplně nezapadl. „My Češi jsme takoví Němci střední Evropy, zatímco Slovensko je severní výběžek Balkánu kombinovaný s jižním Polskem,“ říká novinář Deníku Luboš Palata, který už přes třicet let píše o dění v různých evropských zemích. V podcastu Background ČT24 vzpomíná na krizové okamžiky z válek nebo komentuje aktuální krizi v televizi Markíza.
PPF chce Markízu neškodnou jako Nova, myslí si Palata
Žurnalistiku chtěl Luboš Palata studovat ještě před revolucí, kvůli protikomunistickým aktivitám svého otce se ale na vysokou školu nedostal. „Tak jsem se stáhl do básnické ulity a psal jsem poezii. Zároveň jsem chodil na Fakultu strojní ČVUT, abych nemusel nastoupit základní vojenskou službu,“ vybavuje si a připomíná rok 1990, kdy z cesty na Ukrajinu sepsal svůj první článek do Lidových novin.
Absolvent politologie a mezinárodních vztahů na Univerzitě Karlově od té doby prošel řadou českých a zahraničních médií. Reportoval i z patnácti válečných konfliktů – tím prvním byl ten na začátku 90. let v Jižní Osetii. „Dělal jsem tehdy rozhovor s gruzínským prezidentem Gamsachurdiou, z prezidentského paláce se však nešlo dovolat do Česka. Proto jsem vše diktoval kolegovi Petráčkovi, ale porouchal se mu diktafon, takže rozhovor nikde nevyšel,“ vzpomíná novinář.
I díky přímluvě prezidenta pak ale Palatu vzali přímo do Jižní Osetie, kde zažil několik velmi nebezpečných situací. „Ať už při ostřelování směrem na gruzínskou stranu nebo když jsme stáli pod samopaly sovětských jednotek OMON,“ vypráví a přidává historku z Iráku, kde v roce 2004 unesli tři české novináře včetně Michala Kubala. „A to na stejné cestě, kterou jsme projeli den předtím. Děkuji bohu, že jsme to všechno ve zdraví přežili,“ nechal se slyšet.
Vnuknout myšlenku
Zprávy přinášel také z válek v bývalé Jugoslávii nebo po roce 2014 z Ukrajiny. I tam – konkrétně v okupovaném Doněcku – čelil nebezpečí. „Přestože jsem získal akreditaci od tamních separatistů, tak mě jednou z mikrobusu vytáhla skupinka ozbrojených chlápků. Chtěli mě někam odvést a začalo to vypadat velmi nebezpečně. Naštěstí přišel jejich velitel, podíval se na moji akreditaci a nařídil jim, aby mě nechali být,“ říká Palata a vzdává hold všem novinářům, kteří informují o současné ruské invazi.
Do bránící se země se rodák z Prahy také vydal, a to krátce po 24. únoru 2022. „Ve válkách, kde jsou novináři, se většinou nedějí ta největší zvěrstva, takže tím můžeme lidi chránit. Ti to vědí, a proto svoje příběhy vyprávějí,“ odůvodňuje důležitost žurnalistů, kteří by podle něj v ideálním případě měli navštívit obě strany konfliktu. „Je dobré je slyšet i přesto, že to někdy vypadá jasně a krásně černobíle. Ne vždycky to tak je,“ myslí si.
Novináři by se podle Palaty měli vždy snažit pochopit příčiny války a přemýšlet nad řešeními. „Nejsem ministr zahraničí, ani prezident, ale i jako novinář můžu něco napsat nebo politikovi vnuknout nějakou myšlenku,“ míní. Ale vzápětí upozorňuje na druhou věc: „Válečné zločiny a lidé, kteří válku rozpoutali. Ti by měli stanout před soudy – jako Miloševič v Srbsku, zločinci po druhé světové válce. Tak by měl stanout i Vladimir Putin,“ je přesvědčený Palata.
Peroutkův syndrom
Šestapadesátiletý novinář psal o dění v zahraničí také pro Mladou frontu DNES a Hospodářské noviny, aktuálně se věnuje evropské politice v Deníku. Pro něj pokrýval i dubnovou cestu premiéra Petra Fialy (ODS) do Bílého domu. „Není to obří palác, ale spíše velká vila v krásné zahradě. Oválná pracovna je větší obývák, působí příjemně a demokraticky,“ popisuje a do kontrastu staví moskevský Kreml.
Velmi pozorně Palata sleduje dění na Slovensku, kde několik let žil a mimo jiné působil jako zástupce šéfredaktora deníku Pravda. „Málem jsem se tam oženil, takže se mi tam opravdu líbilo. Ale musel jsem si zvyknout na to, že nikdy nebudu Slovák,“ naráží na to, že třeba komentář o tom, že by v Bratislavě měli zbourat staveniště Národního divadla, nebyl přijat dobře. „Kolegyně mi říkala, že to jako Čech nemůžu napsat,“ vysvětlil.
Nejlepší roky podle něj Slovensko zažilo po roce 2000, když se chystalo na vstup do EU a NATO. „Uvědomil jsem si, že sice máme velmi blízký jazyk, ale jsme jiní. My jsme takoví Němci střední Evropy, zatímco Slovensko je severní výběžek Balkánu kombinovaný s jižním Polskem. Nechci urazit mé milované Slováky, ale tak to cítím,“ zamýšlí se Palata. Následně se pustil do rozboru situace v televizi Markíza, kde se část redaktorů postavila proti zásahům vedení do jejich práce.
„Markíza měla velmi kvalitní diskusní relace a kvalitní politické zpravodajství. Z mého pohledu se česká PPF jako vlastník snaží z Markízy udělat takovou českou Novu, tedy neškodnou televizi, která občas vysílá o politice,“ míní držitel novinářské ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2002. Zároveň se obává, že slovenská vláda dostane pod kontrolu veřejnoprávní RTVS. Naopak změny v polské veřejnoprávní TVP kvituje: „Ta byla opravdu služebna předchozí vládě Práva a spravedlnosti, a to tak, že ani její voliči už se nebyli ochotní dívat,“ je přesvědčený Palata.
Pravidelný komentátor pro německé Deutsche Welle nebo polský deník Gazeta Wyborcza považuje svoji více než třicetiletou novinářskou kariéru za splněný sen. „Jsem jedním z mála z mé generace, který se v profesi ještě udržel. Pořád je to úžasná práce, ale přecházím do věku, kdy mám takzvaný Peroutkův syndrom. Ten říkal, že má sice hodně článků, ale chtěl by, aby po něm zůstaly i nějaké knihy a divadelní hry. Takže jdu v jeho stopách a chci v příštích letech napsat pár knížek,“ uzavírá.
Jak vzpomíná na rozhovory s Václavem Havlem a Václavem Klausem? A proč nezahořkl na Miloše Zemana, který ho veřejně označil za hlupáka? Celý rozhovor s Lubošem Palatou si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, Podcasty Google, Apple a YouTube.