Martina Salajku přivedla k malování příroda. Teď se k ní vrací ještě intenzivněji než kdy dřív, jak ukazuje i ohlédnutí za jeho tvorbou z posledních dvou let na výstavě Nebula, tedy Mlhovina, v pražské Trafo Gallery.
Na autoportrétu, který se z ostatní tvorby vymyká nedostatkem malířovy oblíbené modré barvy, se Salajka vypodobnil jako tříhlavý tvor s hlavou psa, berana a hada. „Je to takový vnitřní animální autoportrét. U mě realita není zas až tak podstatná, spíš se snažím, aby obrazy byly mimo realitu. V podstatě halucinace nebo sen,“ vysvětlil.
Snovou atmosféru nachází ve svých výpravách do přírody. Díla mu v hlavě vznikají při rybaření, které ho mnohdy udrží několik dní na stejném místě. Třeba u Ďáblova rybníku, jak zachycuje další z vystavených obrazů. „Když jsem tam jednou rybařil, probudil jsem se do přenádherné mlhy, a tak jsem si vyjel na člunu na jezero. Jde vidět, že z vody něco probublává a stoupá k vrchu – nějaká duše něčeho,“ popisuje Salajka.
Nedávno vyměnil českou přírodu za tu africkou. Vypravil se do Konga v rámci dobročinného projektu na záchranu slonů. Svoje zážitky pak přenesl do obrazů. „Nejsilnějším zážitkem bylo vidět velmi zblízka a velmi intenzivně lesní požár. Pak jsem maloval oživlé démony, kteří lezou z ohňů. V Kongu se mi i trochu zhutnil rukopis, jak jsem tam cítil takovou větší intenzitu všeho,“ uvedl.
Kurátorka Kristýna Jirátová přirovnává Salajkův rukopis k přírodním živlům. „On tak plyne a je neustále v pohybu, má třeba rychlejší tahy štětci a do toho naprosto detailní kresbu,“ přibližuje malířův způsob tvorby. „Jsem totálně neklidný a nesoustředěný člověk,“ souhlasí Salajka.
Ani u lesů a jezer tak neuniká od démonických tvorů, děsivých vizí a mlhy zahalující realitu.
