Praha - „Největší dar, jaký jsem dostala, je herectví,“ tvrdí Luba Skořepová. Proto se ho vzdát nechce a ani nemůže, přestože odchází z divadla, na jehož prknech hrála šestašedesát let. Se zlatou kapličkou se rozloučila 18. června při derniéře Gogolova Revizora. Sbohem první scéně dal spolu s ní i její kolega Miloš Nesvadba. Oba v Národním účinkovali od roku 1948.
Herečkou chtěla být Luba (zkráceně Libuše) od mládí, ke splnění snu jí prý pomohla její ctižádost. „Už jako školačka jsem v sobě cítila tu hereckost. V Náchodě to tak nikdo neměl a herectví se všichni posmívali. Ale já jsem za ně tvrdě bojovala. Vždycky jsem si věřila, nikdy jsem o sobě nepochybovala,“ říká.
Přestože z počátku neměla podporu ani od rodiny. „Naši se na mě hrozně zlobili, že jsem chtěla jít k divadlu. Až když jednou přijeli do Prahy a seděla jsem s nimi na Žofíně, svítilo slunce na zlatou střechu Národního divadla a maminka řekla: 'Teď jsme se usmířili,'“ vzpomíná.
Zlatá kaplička se stala jejím divadelním osudem. Od roku 1948 tu ztvárnila na 140 rolí, poslední v Revizorovi, s jehož derniérou skončilo i Skořepové účinkování na první české scéně. „Zažila jsem slavnou éru vzácného herectví režisérů Alfréda Radoka, Jaromíra Pleskota, Otomara Krejči. Byla to slavná éra, kdy lidé jezdili na herecké výkony. Když se to povede, když člověk vyleze ke hvězdám, to se nedá popsat,“ mluví Skořepová o herectví jako o vášni, která ji neopouští ani v jednadevadesáti letech.
„Doufám, že se převtělím do herečky“
Na herecký vejminek odejít nechce. Vidět ji lze na jiných pražských scénách - v inscenaci Mydlibaba a ty druhé v Divadle v Řeznické anebo ve hrách César a Drana či Holky z kalendáře v Divadle ABC. Doufá, že přijde i další role. Pokračovat by chtěla i v psaní, které je pro ni druhým životním darem. Prolíná do něj své další zájmy - o astrologii, přírodu nebo léčivé byliny.
„Neumím odpočívat, vůbec ne. Potřebovala bych chtít už nic nedělat,“ tvrdí Skořepová, že její vitalita ji s tvůrčí činností ani přestat nedovolí. Navíc je přesvědčena, že to vše má i vyšší smysl. „Mám takovou teorii, že pánbůh tu nechává déle lidi, od nichž ještě něco čeká. Že jsem všechno ještě neřekla,“ domnívá se. A co nestihne v tomto životě, chtěla by dokončit v příštím. „Doufám, že se zas převtělím do herečky,“ přeje si.
