Pobaltí strana 3 z 3

Vládní strana Právo a spravedlnost míří v nedělních parlamentních volbách v Polsku k jasnému vítězství. Těží především ze sociální politiky, která poprvé po pádu komunismu významněji pomohla chudší části společnosti. To vykrádá elektorát levicové opozice, která se v průzkumech potácí na třetím místě. Druzí liberálové zase podle mnohých jen kritizují a nenabízejí důvěryhodný pozitivní program. Opozici nepomáhá ani spojování sil. Lidé v neděli rozhodují o novém složení obou komor parlamentu.

Pobaltské státy by měly společně vymáhat na Rusku kompenzaci za sovětskou okupaci z let 1940 až 1941 a 1944 až 1991. V estonském parlamentu to řekl ministr zahraničí Urmas Reinsalu. „Jsou-li škody, oběti a mrtví, musí existovat i viník,“ řekl ministr. Moskva požadavky na odškodnění rezolutně odmítá.

Spojené státy mají v Estonsku jednotku speciálních sil, což místní vláda dosud popírala. V pobaltské zemi přitom vedle vojáků NATO působí už od ruské agrese proti ukrajinskému Krymu z roku 2014, kdy o přílet jednotky vláda požádala. Přísně utajenou skutečnost odhalila místní reportérka Anna Pihlová. Od nenápadné zmínky na internetu ji intenzivní půlroční pátrání přivedlo až na skrytou vojenskou základnu.

Za tři týdny odletí pět českých gripenů a jejich posádky na základnu Ämari v Estonsku. Vzdušný prostor Pobaltí začnou hlídat 1. září. Doplní tak dánské a belgické stroje F-16, které jsou na litevském vojenském letišti Šiauliai. Severoatlantická aliance zvýšila svou vojenskou přítomnost v Pobaltí po ruské anexi Krymu a po začátku bojů na východě Ukrajiny.

Už dvacet let je Česká republika členem Severoatlantické aliance, jejíž priority se postupně mění. V nejbližší budoucnosti mezi klíčové cíle patří odstrašení Ruska a s tím související posílení mise v Pobaltí, ale i boj s falešnými zprávami. Aliance by také do svých řad mohla přivítat nové členy, mluví se třeba o Gruzii či Makedonii.

Česká republika se sice stala členem Severoatlantické aliance v roce 1999, už předtím ale naši vojáci vyrazili na zahraniční mise. Vůbec první byla operace Pouštní bouře v roce 1990 v Perském zálivu. Nejpočetnější zastoupení měla naše armáda v zemích bývalé Jugoslávie, kde se vystřídalo zhruba 18 tisíc českých a tehdy ještě československých vojáků. Do Afghánistánu zamířilo asi 9 tisíc a do Iráku více než 2300 příslušníků armády. Řada vojáků bohužel zaplatila cenu nejvyšší, od roku 1990 zahynulo při zahraničních misích celkem 29 vojáků.