Sport by měl být hlavně radost a zábava, říká sporťák Šumbera

Ostrava - Jméno Šumbera znají diváci České televize, kteří se aspoň trochu zajímají o sport, od počátku sedmdesátých let. To začal přinášet na obrazovku aktuality ze sportu Rostislav Šumbera. O třicet let později posílil tým sportovního zpravodajství z Ostravy i jeho syn Daniel. „Už na střední škole mi všichni podsouvali, že budu taky redaktorem sportu. Možná právě proto jsem se tomu zprvu trochu bránil. Sportu jsem se sice věnoval, měl jsem ale i jiné zájmy a sny. Chtěl jsem být detektivem, pilotem, režisérem,“ říká čtyřicetiletý Daniel Šumbera, který připravuje reportáže z hokeje, házené a mnoha dalších sportů, které také komentuje. V poslední době natočil několik dokumentů. Naposledy to byl film Sám ve vlnách o sólovém jachtaři Milanu Koláčkovi, který si vlastnoručně postavil loď a vydal se na jeden z nejtěžších jachtařských závodů světa.

Jaká jsou pro a proti práce sportovního redaktora?

Je to velká oběť vůči rodině, protože sporty se hrají o víkendech a večer, což se s rytmem rodiny nepotkává. Věděl jsem, co to obnáší. Když jsem byl malý, tátu jsem moc neviděl. Na druhé straně, je to práce zajímavá a není stereotypní. Nedovedu si představit, že bych chodil do fabriky na osm hodin. Člověk se potkává s mnoha zajímavými lidmi, může si také leccos vyzkoušet, třeba vylézt na patnáctimetrový stěžen s kamerou a zjistit, co to s ním udělá. I když se může zdát, že hokej či házená se hraje pořád stejně a zpravodajství z těchto masových sportů se dělá taky pořád stejně, jsou i jiné sporty. Baví mne nadšení amatéři, kteří neberou miliony ani statisíce. Sport je pro ně čistá radost, tak jako kdysi. Líbí se mi poznávat nové, třeba adrenalinové sporty, kdy lidé hledají hranice svých možností, které se pořád posouvají. To je třeba případ průkopníků takzvaného kitingu, při kterém jezdci využívají pro jízdu na lyžích či prkně po vodě či svahu tažné síly draka - takové malé verze paraglidingového křídla. Měl jsem možnost o nich natočit dokument Hledači větru. To mne moc bavilo. A další pro? Člověk si váží pěkné práce. Zvláště když vidí, jak obtížně se živí mnoho lidí okolo. Po letech praxe mám také dobrý pocit, že to, co dělám, umím docela dobře.

Ostravská sportovní redakce
Zdroj: Rostislav Šimek/ČTK

Jaká byla vaše cesta do tohoto oboru?

Na gymnáziu mi učitelka češtiny i další lidé podsouvali, že budu taky sportovní redaktor. Ale já jsem tehdy nevěděl, jestli to chci dělat, nevěděl jsem, co chci dělat. První rok po maturitě jsem strávil ve středisku vrcholového sportu v Přerově. Sestra hrála tenis, já také asi deset let, tak jsem si myslel, že bych mohl dělat tenisového trenéra. Pak jsem se rozhodl pro Policejní akademii. Jako kluk jsem měl rád detektivky, navíc rodiče kamarádili s vrchním komisařem na kriminálce, který o své práci hezky povídal. Když po revoluci vznikala první Policejní akademie, oslovil mne, jestli se nechci přihlásit. Absolvoval jsem ji a nelituji. Bylo to však jen bakalářské studium a všichni absolventi se hlásili někam dál. Váhal jsem, jestli nemám zkusit režii nebo kameru na FAMU. Dokonce jsem uvažoval o herectví. Skončil jsem ale nakonec přece jen na žurnalistice na Karlově univerzitě. FAMU byla hned vedle naší Fakulty sociálních studií, tak jsem si trochu užil i té umělecké atmosféry. Chodili jsme s lidmi z FAMU do hospody, byly to pěkné časy. Po škole jsem se zkoušel uchytit v České televizi v Praze, kde jsme tehdy s mojí ženou bydleli. Když se nám pak narodil syn, přestěhovali jsme se do Ostravy a já skončil, tak jako otec, v tamní sportovní redakci České televize.

Jaké to bylo jít pracovat do oddělení, které řídil váš otec?

Otec se obával možného střetu zájmů, byl obezřetný, nějak se za mne neangažoval. Šel jsem za tehdejším šéfem zpravodajství Petrem Bohušem, který mne přijal jako externistu. Asi po roce napsal Robert Záruba dobrozdání, že mohu dělat pod otcem v redakci sportu, pak jsem dostal nabídku do zaměstnaneckého poměru.

Jaké byly vaše začátky ve sportovním zpravodajství v Ostravě?

Když jsem nastoupil, byli jsme tam s otcem a Rosťou Hellemnnem tři. Sportů, které jsme pravidelně sledovali, bylo tehdy v kraji daleko více než teď. Třeba jen v hokeji. Extraligu teď hraje jen Třinec a Vítkovice, tenkrát to byl také Vsetín, Havířov a předtím Opava. Nebyly technologie, které nám umožňovaly posílat příspěvky přímo ze stadionu jako dnes. Museli jsme jezdit do studia nebo na vysílače, třeba v Olomouci na Radíkov, často ve strašném časovém stresu, v zimě po namrzlých cestách. Asi jsme sem tam porušili dopravní předpisy. A nervy měli střihači i moderátoři, kteří do poslední chvíle nevěděli, jestli stihneme příspěvek poslat.

A jak to snášela žena?

První rok v redakci byl opravdu strašný. Dělal jsem sedm dní v týdnu od rána do večera. Bylo to skoro na rozvod. Rodina přitom pro mne byla a je velmi důležitá. Pak si to nějak sedlo. Práce trochu ubylo, lidí v redakci přibylo. Taky jsem se naučil, že když jsem v práci do půlnoci nebo do jedné, nemusím tam nutně být zase ráno v osm. Je pravda, že často odcházím z domu v době, kdy děti přicházejí ze školy, ale myslím si, že rodina se s tím vypořádala a umíme najít čas, kdy jsme spolu.

V roce 2011 jste v Ostravě moc nebyl. Kde jste byl a co jste dělal?

Díky své sestře jsem měl příležitost přičichnout k tomu, jak se dělají v Americe velké hrané filmy. Moje sestra roky žila v Los Angeles v USA a asi po dvanácti letech pobytu se rozhodla vrátit na rok do Česka. V Praze se jí tehdy naskytla možnost pracovat pro tým, který točil Letopisy Narnie. Natáčeli také ve Slovinsku. A moje žena má sestru v Rakousku, odkud to je kousek, tak jsme si tam udělali výlet. Spřátelil jsem se s Deanem Wrightem, který měl na starosti speciální efekty, za které byl také nominovaný na Oscara. Později dělal velkofilm o historii Mexika For Greater Glory. A pozval mne jako supervizora Filmu o filmu. Vyplynulo to z toho, že jsem viděl na You Tube první videa z natáčení tohoto filmu a přišla mi opravdu strašná. Večer jsem se o tom zmínil přes Skype sestře. Pár minut na to mi zavolal Dean, abych se zabalil a přiletěl za nimi do Mexika. Chtěl, abych se účastnil natáčení Filmu o filmu a pomohl s tím, aby to vypadalo lépe. Přišlo mi to šílené, ale na druhou stranu to byla obrovská příležitost. Ještě ten večer jsem zavolal šéfce naší redakce Markétě Grossmannové, která měla pochopení a domluvili jsme se, že mě nějaký čas bude v Ostravě postrádat. A už druhý den jsem byl na cestě.

Co vám to dalo?

Byla to obrovská zkušenost. Byl jsem jako v Jiříkově vidění. Účastnil jsem se natáčení, mluvil jsem se slavnými herci jako jsou třeba Andy Garcia, Peter O’Tool, Oscar Isaac. S ženou jsme pak strávili měsíc v Los Angeles, kde se film stříhal. A předtím jsem byl ještě na Novém Zélandu, kde jsem viděl studia a lokace, ve kterých se točil Pán prstenů. Nikdy předtím jsem nebyl tak daleko. Musel jsem se poprat s novým prostředím, lidmi, jazykem. Zjistil jsem, že i ti slavní lidé jsou jen lidé a ne všichni jsou obdivuhodní. Zvedlo mi to trochu sebevědomí, poznal jsem nové technologie a začal se o ně zajímat. A mám chuť zkoušet nové věci.

Jaké třeba?

Třeba dělat vlastní dokumenty. A nemusí být jen o sportu.

Takže si nepředstavujete, že budete dělat sportovní zpravodajství do důchodu?

Nedovedu si představit, že budu v šedesáti čekat na střídačce na upocené hráče, abych s nimi udělal rozhovor. Vidím svou cestu třeba i v dramatice. A vůbec. Člověk může dělat mnoho věcí, i když já jsem konzervativní. Nejsem typ, co mění ženy a práce.

Jaké sporty jste v životě vyzkoušel? Jak sportujete dnes?

Jako kluk jsem rád provozoval jakékoliv sporty, které se naskytly. Stejně jako spousta dětí mé generace jsme na plácku před domem a ve školách odehráli nespočet fotbalových, hokejbalových, basketbalových či nohejbalových zápasů, které jsme samozřejmě prožívali jako finále mistrovství světa. Závodně jsem hrál tenis, pak jsem dělal karate, rád jsem chodil po horách a později jsem objevil námořní jachting. V současnosti se snažím sám sebe přesvědčit, že mi na pravidelné sportování moc času nezbývá, ale dobře vím, že je to jen výmluva.

Někdy mi připadá, že se sport poněkud přeceňuje. Co si o tom myslíte?

Kolikrát si taky říkám, jestli má práce sportovního redaktora smysl. Všechno je tak pomíjivé. Na druhou stranu je sport fenomén, který sleduje spousta lidí. Píše řadu skutečných a přitom neuvěřitelných příběhů lidí, kteří dokázali jít za svým snem. Ale hlavně přináší zábavu, radost a euforii. Vzpomeňme třeba na olympijský turnaj v Naganu! A tak si říkám, že zprostředkovat trochu té radosti lidem má svou cenu. Zvláště u nás, kde v poslední době lidé berou vše zbytečně moc vážně.

Vydáno pod