Vnitřní uvolnění je klíčem ke všemu, říká rychlopísařka Lucie Nápravníková

S klávesnicí se Lucie Nápravníková seznamovala sama, bez pomoci výukových programům a znalosti prstové techniky. Tu získala až na obchodní akademii v předmětu „psaní na klávesnici“, v té době začala jezdit na různé soutěže, klávesnice se stala její kamarádkou a láska k psaní všemi deseti se přeměnila na vášeň.

Jak se člověk stane rychlopísařem?

Začátečník se učí psát nejdřív každé písmenko zvlášť, začíná se na slabikách, které píšete pořád dokola, pak přijdou slova, jednoduché věty, delší texty, záludné věty, až se vše zautomatizuje. Až si mozek uvědomí, že daný prst patří k dané klávese. Programů na výuku psaní všemi deseti je více, já používala program ZAV. Ten nabízí různá cvičení jak na techniku, tak na rychlost a její zvyšování.

Jsou nějaké normy, pravidla, předpisy, aby byl člověk uznán jako rychlopísař?

Jsou státnice, díky kterým získáte certifikát, že máte určitou rychlost. Ta minimální je 200 úhozů za minutu a to je i norma pro zaměstnání, kde je vyžadováno psaní všemi deseti. Vyloženě u rychlopsaní hranici neznám, já osobně píši rychlostí 350 až 400 úhozů za minutu. Lidé, kteří se tím zabývají, se ale mohou dostat až na rychlost 500 úhozů za minutu.

Je třeba nějak prsty procvičovat?

Ano, určitě. Prsty se musí prohřát, aby nebyly zamrzlé nebo tvrdé. Svou roli hraje i celkové rozpoložení, jak se člověk cítí, zda je či není unavený. Nejlepší rozcvičování je přímo na klávesnici.

A když jedeš třeba na tři týdny na dovolenou? Nevyjdeš ze cviku?

To vůbec nevadí, psaní všemi deseti člověk nezapomene. Pokud několik let v kuse píšete, je vše zažité, zautomatizované. To je, jako když se člověk naučí plavat. Taky si to pamatujete a přitom nemusíte být denně v bazénu.

Na co se musíš při psaní nejvíce soustředit?

Píšou-li se živé přenosy, je celý proces úplně jiný, než když se píše z papíru. U živého přenosu je psaní ve formě diktátu. Editor ve zkrácené formě diktuje to, co říká redaktor, takže se musím soustředit na editorova slova, na to, abych dělala co nejmíň překlepů, zároveň sledovat dění na obrazovce. Text musí být nasazen v určitý čas, aby si jej diváci stihli přečíst. Soustředěnost na klávesy je mnohonásobně vyšší. Když udělám překlep, ještě se stihnu opravit. Sleduji totiž i to, co píšu.

Jak dlouho v České televizi pracuješ a na jakých pořadech?

Pátým rokem, převážně píši titulky k živému vysílání Událostí v regionech plus v poledním čase, občas večerní Události v regionech, a taky přepisuji pořad Před půlnocí. Donedávna byl předtáčen, takže jsem si ho mohla připravit předem, v poslední době se ale vysílá živě, takže píši opravdu před půlnocí.

Jaký je rozdíl ve skrytých titulcích, píší-li se pro pořad předtočený?

Divák získá mnohem více informací. Titulkář má totiž možnost přepsat téměř všechno, co na obrazovce probíhá, případně o čem se moderátor s hosty baví. I když i zde se musí některé pasáže zkracovat tak, aby text byl přehledný. Při živém přenosu se snažíme vypichovat jen to podstatné. Nedá se napsat úplně všechno, co kdo říká, a taky to je zbytečné, květnatá souvětí se krátí na podstatné informace. S editorkou vnímáme každé slovo, které se říká, víme tak, kam rozhovor směřuje a jakmile moderátor nebo host dokončí svou větu, tak si ji okamžitě přeformulujeme a napíšeme. Proto je i titulek třeba o dvě tři vteřiny opožděný, ale ta informace tam je, a to je důležité.

Co je pro titulkáře noční můrou?

Cizí slova a názvy, francouzská jména … v přímém přenosu. Člověk nemůže vědět všechno a musíme rychle vymyslet, jak to napsat anebo opsat. A potom rychlé náhlé a neohlášené změny ve vysílání.

Je třeba si prstíky na ruce nějak ochraňovat?

Asi bych si na ně měla dávat pozor, ale myslím, že nějakou speciální zvláštní péči nevyžadují. Pravidelně si stříhám nehty, dlouhé mi při psaní vadí…

A co tvůj další velký koníček? Ten tvé prsty neohrožuje? Prozradím hned na začátku, že jsi mistryní světa v karate…

Ano, zde používám ruce, pěsti, zápěstí, prsty. Ale pokud si dávám pozor, tak je vše v pořádku. Žádný úraz jsem neměla. Karate není jen můj koníček, ale taky životní styl. Věnuji se karate a sebeobraně jako funkčnímu bojovému umění, ne sportovnímu, to je něco jiného. Jsme Český svaz Wa-te jitsu dó a bojových umění a velmi často jezdíme na mezinárodní soutěže a mistrovství, kde jsme úspěšní. Před pár týdny jsme přijeli ze severního Kypru, kde se konalo Mistrovství světa v amatérském kikboxu a karate a musím se pochlubit, že se nám povedlo přivézt 3 zlaté medaile. Já osobně jsem získala jednu zlatou v karate…

Pod pojmem karate si představím někoho, kdo pomocí ruky rozbíjí cihly, je velký a statný (pozn. Lucie je drobná, křehká dívka)… Jak se slučují tvé dva koníčky?

(smích) Hodně lidí mi říká, že jsem malá a drobná a že si neumí představit, že zrovna já dělám karate. Cvičím sama, opravdu nehrozí, že by se mi něco stalo. U kontaktních forem to je o ovládání techniky. Základem všeho je ale bezpečnost, nic se mi nesmí stát, nesmím si zlomit nohu, ruku, natrhnout sval. A na to všechno musím myslet. Na závodech cvičím formy, to jsem sama, ale na běžném tréninku cvičím běžně ve dvojicích. A tady musím myslet na to, abych neublížila sobě ani nikomu jinému. My přerážíme dvoucentimetrové desky, ale to není o síle. Bojové umění je o technice, energii a vnitřní síle. O vůli, odhodlání a ovládání těla a mysli.

Primárním cílem bojového umění je sebeobrana a zdraví, má totiž velmi pozitivní účinky na zdraví. Vše je navíc o myšlence, práci sama se sebou, vnitřní vyrovnanosti, klidu, soustředěnosti, rovnováze, disciplíně… to se potom projevuje i do běžného života, takže i do práce. Takto získané schopnosti soustředění se a vyrovnanosti mi pomáhají i při práci rychlopísařky při živém vysílání. Ve stresových situacích se tak umím ovládat. Vnitřní uvolnění je klíčem ke všemu.

Díky bojovému umění jsem při psaní uvolněnější, soustředěnější, napíšu toho víc. A pomáhá to i v životě. Jsem velmi emotivní, ale díky tomu se dokážu zastavit a zamyslet se, podívat se na problém z různých úhlů pohledu a předejít tak komplikacím či konfliktním situacím.

Vraťme se k rychlopísařině. Zahrála sis ve francouzském filmu Láska všemi deseti…

Láska všemi deseti je film z padesátých let minulého století, je o slečně, která se potřebuje dokonale naučit psát na psacím stroji, aby mohla získat práci sekretářky u muže, do kterého se zamilovala. Učí se tedy psát na stroji, je stále lepší, jezdí po soutěžích… a právě na ty soutěže v psaní na psacím stroji se hledali komparzisté. Ve Francii i okolních státech byl nedostatek rychlopísařů, tak tvůrci zabrousili i do České republiky, která je ve světě velmi známá tím, že je u nás hodně mistryní světa i Evropy právě v rychlopísařině. Zúčastnila jsem se konkurzu, nebylo to jen o psaní na stroji, a byla jsem úspěšná. Ráda vzpomínám na týden natáčení ve Francii, kde jsem byla ještě s rychlopísařkami z Valašského Meziříčí. Úsměvné na tom bylo, že jsme byly zbrzďovány, chtělo se po nás, ať nepíšeme tak rychle, protože nemůžeme být rychlejší než hlavní hrdinka filmu.

Skryté titulky se v pořadech České televizi poprvé objevily 1. července 1992. Titulky jsou psaná verze dialogu. Obsahují přepis řeči či nějak doplňují informace o právě sledované scéně na televizní obrazovce. Mohou obsahovat buď překlad dialogů v cizím jazyce, nebo psaný záznam dialogu v témže jazyce, který je určen pro diváky se sluchovými poruchami. Titulky jsou také často využívány pro průběžný překlad dramatických děl v cizím jazyce. Obvykle se objevují ve spodní části obrazovky nebo plátna. V přehledech televizních programů se za názvem pořadu často objevuje zkratka -ST-. Česká televize opatřuje alespoň 70 % vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky a alespoň 2 % vysílaných pořadů vyrábí v českém znakovém jazyce nebo opatřuje simultánním tlumočením do českého znakového jazyka pro osoby se sluchovým postižením a dále alespoň 10 % vysílaných pořadů zpřístupňuje pro osoby se zrakovým postižením.