Rozhlas byl nejen svědkem, ale také hybatelem dění 20. století

Ostrava - Televizní scenárista Milan Švihálek mnoho let přemýšlel, jak oslavit rozhlasové vysílání. Teď se konečně mohl pustit do vzrušujícího prohledávání rozhlasových i televizních archivů. V tvůrčí producentské skupině Kateřiny Ondřejkové České televize vytváří s ostravským dramaturgem Martinem Novosadem a pražským režisérem Romanem Vávrou dvaapadesátiminutový dokument s názvem Století rádia.

Proč jste vybral název Století rádia? Český rozhlas přece slaví devadesáté výročí?

To je pravda, ale chci tím názvem zdůraznit, že rozhlas byl ve 20. století zásadním svědkem, ale také hybatelem dění v naší zemi. Století rádia jsem vymyslel už v době, kdy rozhlas slavil teprve osmdesáté páté výročí. Zejména v první polovině 20. století, ale až do let šedesátých, patřil rozhlas k nejvýznamnějším médiím. Každý, kdo něco znamenal v politice, kultuře, sportu, vědě, umění, vystupoval v rádiu. Český Radiožurnál, který vznikl v květnu 1923, byl po BBC druhým veřejným rozhlasovým vysíláním v Evropě! Nebylo to ani ve Francii, ani v Německu, ale u nás v Praze, kde se začalo vysílat z kbelského skautského stanu osm měsíců po BBC.

Kolik lidí rozhlas v době jeho boomu poslouchalo?

Například už v roce 1937 evidoval Československý rozhlas milion koncesionářů. V republice, která měla patnáct milionů lidí! Když to vynásobíte čtyřmi nebo pěti, což byl průměrný počet členů domácností, tak v každé třetí rodině bylo rádio. Lidé, kteří vystupovali nebo publikovali v rozhlase ve třicátých letech, byli stejně populární jako třeba dnes Karel Gott nebo Jaromír Jágr. Například reportér Franta Kocourek, o kterém dnes mluvíme jako o rozhlasové legendě, byl nesmírně populární. Jeho hlas znal snad každý, tvář už ovšem ne. Proslavil se za Protektorátu Čechy a Morava zejména vzdororeportáží, kterou komentoval přehlídku wermachtu v Praze. Neprošlo mu to, bohužel, zemřel v koncentračním táboře.

  • Scenárista Milan Švihálek s legendou televizní zábavy - režisérem Zdeňkěm Havlíčkem a moderátorkou Danou Bieleckou při natáčení soutěže sběratelů ANO-NE. autor: Archiv Milana Švihálka, zdroj: ČTO http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/50/4989/498846.jpg
  • Milan Švihálek ve své sběratelské soutěži, kterou vysílala Česká televize na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Tentokrát se zesnulým bavičem dětí Strýčkem Jedličkou (vlevo). autor: Archiv Milana Švihálek, zdroj: ČTO http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/50/4989/498850.jpg
  • Milan Švihálek autor: Archiv, zdroj: ČTO http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/50/4989/498847.jpg
  • Milan Švihálek autor: Archiv Milana Švihálka, zdroj: ČTO http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/50/4989/498848.jpg

Jaké máte nejstarší vzpomínky na rozhlasové vysílání?

Narodil jsem se v roce 1944, v padesátých letech jsem byl dítětem a puberťákem. Politické procesy, které rozhlas samozřejmě také vysílal, jsem jako dítě nebyl schopen vnímat. Byl jsem fascinovaný „verneovkami“, prožíval jsem čtení Poláčkova románu Bylo nás pět v podání Františka Filipovského, s Hanzelkou a Zikmundem jsem cestoval kolem světa, který se mi díky nim otevíral. Bavily mne tehdy začínající estrády, třeba s Jiřím Štuchalem nebo Vladimírem Dvořákem, který byl původně rozhlasák. Pamatuji si kupříkladu na nesmírně populární dobový hit Kristýnku z hudební hry Sto dukátů za Juana… Rozhlas pro mne znamenal hodně. A nezanevřel jsem na toto médium ani poté, co jsem se začal věnovat televizi, pro kterou jsem pracoval celý život.

Jaké jsou přednosti rozhlasového vysílání?

Není tak svazující jako televize, která diváka obrazem zcela zasytí. Posluchač vnímá zvuky, nuance hlasu, rozvíjí fantazii. Rozhlasáci říkají, že nejkrásnější princezna je ta rozhlasová, protože je krásná podle vašeho vkusu. Rozhlas je také daleko ohebnější a variabilnější, má větší možnosti. Stačí jeden mikrofon a jeden hlas, a může se vysílat.

Jak dokument Století rádia vzniká? Točit asi není co.

Skládáme film dohromady jako mozaiku. Pro nás tvůrce se ten úkol tak trochu podobá pasti. S režisérem Romanem Vávrou jsme se totiž rozhodli založit film výhradně na autentických archivních zvukových záznamech. To sice může být docela zajímavé, zároveň je velmi těžké vybrat z těch devadesáti let to nejpodstatnější, a to tak, aby z toho nebylo jen třeba politickohistorické školení, aby to nebyl pouze mechanický průřez 20. stoletím, ale aby to mělo vnitřní vazbu. Chceme pomocí zvuků, hlasů, písniček či znělek zachytit hlavně atmosféru doby. Historicko-společenskou a politickou část samozřejmě nepomineme. Nechceme být ale patetičtí. Chceme se důstojně poklonit rozhlasu a rozhlasákům, zároveň chceme připomenout absurdity, které různé etapy 20. století přinášely, ukázat, že dějiny mohou být z jistého nadhledu i zábavné. Například z normalizace máme spoustu záznamů, které jsou v určitém spojení komické. Myslím, že nám z toho vychází to, co je pro tento národ ve 20. století typické, a sice, že se vždycky snažil k něčemu vzepnout, ale byl zadušen. Prostřednictvím autentických zvuků a projevů připomínáme dobu před Mnichovem, těsně před vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava, Květnové povstání, osmačtyřicátý rok, šedesátá léta až k 21. srpnu 1968, normalizaci, listopad…

Jak bohatý je rozhlasový archiv?

Český rozhlas spravuje svůj archiv velmi kvalitně, je na vysoké úrovni, má záznamy od začátku třicátých let minulého století do dneška. U příležitosti výročí zveřejnil mnoho cenných historických záznamů také na webu. Pomohlo nám to, ale samozřejmě nestačilo, pátrali jsme velmi pečlivě. Využili jsme i dobrých kontaktů na archiváře v Praze, hledali jsme v Olomouci a v Ostravě, odkud se vysílalo už v roce 1928. Točily se tam i velmi zajímavé věci. Bohužel, v našem dokumentu není pro regiony, vzhledem ke stopáži filmu, prostor. Výjimkou je Liberec. Archivář z Prahy Tomáš Černý tam totiž nedávno objevil velmi zajímavé nahrávky - vystoupení Václava Havla a herce Jana Třísky ze srpna 1968. Jeden liberecký posluchač tehdy nahrál vysílání na magnetofon Duo2. Pětačtyřicet let starý pásek se dochoval. A je velmi zajímavý. Oba mladí muži mluvili už tehdy s velkou jasnozřivostí a doslova státnickou odpovědností.

Jak postupuje při výběru obrázků?

Máme třeba hlas prezidenta Antonína Novotného, jak slibuje, že bude maso, který bychom chtěli použít. Tak hledáme vhodné obrázky. Moje starost jsou především zvuky, obrázky vybírá hlavně dramaturg a režisér. Pátráme v televizním archivu, v archivu Krátkého filmu, v Národním filmovém archivu. Probírali jsme třeba filmové Týdeníky od roku 1954 až po rok 1989. Velmi nám záleží na tom, aby obrazové archivy byly neotřelé, abychom dokola neopakovali často používané záběry.

Bude v dokumentu někdo mluvit? Budou tam komentáře?

Ne, nic takového. Režisér Roman Vávra ale vymyslel systém, jak spojit zvuk, obraz i různé dějinné etapy. V krátkých flaschových záběrech se bude ve filmu sem tam objevovat postava rozhlasáka, která bude děj nenásilně propojovat. Myslím, že je to docela odvážný experiment. Na září chystáme hrané dotáčky. Bude kumšt udělat to tak, aby to nebylo směšné a zároveň to splnilo účel.

Milan Švihálek

Milan Švihálek je televizní scenárista a dramaturg. S Českou televizí je spojen od roku 1968. Začínal v ostravském studiu Československé televize jako redaktor vysílání pro děti a mládež, později přešel do redakce publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání. Od roku 1994 je na volné noze, s Českou televizí spolupracuje externě. Napsal stovky scénářů k dokumentárním, publicistickým, zábavným a vzdělávacím pořadům. Na konci šedesátých let začal s režisérem a kameramanem Jiřím Vrožinou točit cestopisné snímky z Austrálie a Afriky. Je známý sérií reportáží o nejslavnějším českém mořeplavci Richardu Konkolském. Spolupracoval s Rajko Dolečkem, Miroslavem Zikmundem a mnoha dalšími lidmi. Psal scénáře pro Osudové okamžiky, Zapomenuté výpravy a jiné cykly. Celý život pilně publikovat v tištěných médiích, napsal také řadu knih o různých cestovatelských počinech.

V jaké fázi je nyní výroba dokumentu?

Jsme v pilné práci, asi tak v polovině práce. Ukončil jsem výběr z rozhlasových archivů, seřadil jsem zvukové záznamy od konce dvacátých let do dnešních dnů. Máme ale asi třikrát více materiálu, než kolik ho potřebujeme. Je teď na režisérovi, jak archivy poskládá, v jakých souvislostech. Pro střihače je to jako Mount Everest pro horolezce. Bude muset trochu kouzlit, ale máme štěstí, střihač je dokonalý profesionál.

Kdy by se mělo Století rádia vysílat?

Poslední informace je, že to bude 28. října na druhém programu České televize. Tak uvidíme.

Vydáno pod