Divadlo mi naplnilo život, říká Pavel Cisovský

Lásku k divadlu získal už v dětství. V sedmnácti letech se stal členem amatérského divadla ve Staré Bělé a divadelní prostředí už neopustil. Vystřídal různé profese, ale tou klíčovou bylo zaměstnání metodika pro divadlo a slovesnost v tehdejším Městském kulturním středisku. Při tomto zaměstnání nejenže spolupracoval se všemi amatérskými divadelními soubory v Ostravě, zároveň režijně realizoval své divadelní představy v amatérském divadle Na žíněnkách a v souboru Aureko. V každé hře, pokud to bylo možné, si taky zahrál. Pod jeho vedením se rozvíjelo hráčství a láska k divadlu například Miroslava Etzlera i dnes už uměleckého šéfa Komorní scény Aréna Ivana Krejčího.

V osmdesátých letech začal Pavel Cisovský uvažovat nad vznikem nové divadelní scény. Neměl představu velkého divadla, ale komorního, klubového, experimentálního divadla, kde by byl hmatatelný kontakt s divákem, divadla, jehož repertoár nebude totožný s velkými kamennými divadly, divadla, které bude jiné… A podařilo se to ještě před „sametovou revolucí“.

„Byla to trošku posedlost. Byl jsem angažován do tehdejšího Divadla hudby. Dostal jsem nabídku jako provozní režisér a dramaturg. Říkal jsem si, že ta doba možná přišla, kdy bych se měl pokusit v Ostravě uvést v život malé a komorní divadlo. Aby připomínala malé scény 60. let. Byl jsem přesvědčen, že to Ostrava potřebuje. Při vší úctě ke stabilním divadlům, byla situace, že jejich repertoár byl řízen odjinud. Byl tím tak svázaný, že jsem si řekl, že by to nebylo špatné. Byla by to nabídka pro mladé lidi, kteří nemají obleky, nemají kravaty, motýlky a nechodí do velkých divadel. Spíš malé experimentální divadlo, kde by se hrály různé žánry. Asi se trochu chlubím, ale myslím si, že začátky byly přesvědčivé.“

V čem jste se tedy odlišovali?

„Nebyla touha se odlišit. Byl dán malý prostor. Kdo zná Divadlo hudby (dnes Stará Aréna v centru Ostravy), tak ví, o čem mluvím.  Prokázat v malém prostoru, že může být divadlo životaschopné. Hráli jsme velké kusy Shakespeara, např. Zkrocení zlé ženy, Hamleta, Proces, Bulgakova. Zpočátku jsem režíroval všechno sám…“

Jak se vám podařilo nabalit profesionály?

„Zpočátku herci hostovali z různých divadel, posléze se divadlo profesionalizovalo. Začátky byly ale poměrně těžké. Nejdříve jsem musel obcházet kolegy a kamarády. A režiséry a divadelníky. Těm jsem vysvětloval, že když půjdou režírovat k nám, nezbohatnou, ani nebudou mít velké herce ke spolupráci. Někteří odmítli.“

Ale něco je tam muselo lákat. Prvním, který bez ohledu na podmínky, mezi něž patřilo slušné jednání, přišel Janusz Klimsza.

Velice nám ze začátku pomohl. Začal režírovat inscenaci. Postupně se to nabalovalo, přidal se Radovan Lipus… Najednou byla celá řada režisérů, výtvarníků a muzikantů, kteří s námi začali spolupracovat. Tím jsme přesvědčili odbor kultury a všechny instituce. Ty o všem rozhodují. Situace je taková, že režiséři si kladou za čest, že u nás mohou režírovat.“

Před měsícem Pavel Cisovský oslavil sedmdesáté narozeniny, stále však je platným hráčem souboru. Famózní výkon předvádí třeba v Gogolových Hráčích, ve hře, kde podvodník podvede podvodníka…

Je to téma, které je aktuální v dnešní době. Jak jste se v té hře cítil?

„Dobře. Dobře se mi hrají tyto role. Je to výborně napsané. Hra je dobře přeložená. Mně sedí takové postavy.“

Hráči Gogola, to je taková sonda do lidské duše v tom, jak materiálno je pro člověka důležité. Až tak důležité, že je ochoten podvádět. To myšlení je vtipně vykresleno. Jaký to má dopad na diváky? S jakými pocity odcházeli z vašeho představení? Hovořil jste s nimi?

„Je to dost těžké. Myslím si, že diváci si odnášejí to, že je tam skrytý humor. Groteskní vyjádření, které je baví. Téma, o kterém jste hovořila, velice dobře chápou. Pokud to pomůže k tomu, aby to nedělali, tak to bude dobře.“

Tím představením jste se trefili do rezonující vlny společnosti. Je důležité najít látku, která zrovna pálí společnost?

„Ano, to je pravda. Když to vezmeme, toto téma korupčnické, hráčské a zlodějské existuje mnoho set let. Není jen v Gogolovi, ale i v Shakespearovi.“

Komorní scéna se hodně orientovala v minulosti na Shakespeara. Nyní se orientovala na ruské autory. Je to účel nebo náhoda?

„To by byla otázka pro dramaturgy. A pro Ivana. Necítím, že by to bylo ale účelové. Jsou to klasické a prověřené hry, které jsou z mého pohledu krásné. Můžu mluvit jen za sebe. Dobře se to hraje. To slovanství je v nás. Je nám to poměrně blízké. Jsou to postavy, které nepotřebují zvláštní ošetření. Nepotřebují stylizaci, výrazné posuny. Pokud se hraje z duše a ze srdce, pak je to dobře. Rezonuje to pak u publika.“

Co pro vás znamená divadlo?

„Divadlo mi naplnilo život, považuji ho za jednu z nejkrásnějších lidských činností,“ říká Pavel Cisovský, předpůlnoční host Šárky Bednářové.

Redakčně upraveno a kráceno