Dobře se mi spalo, říká s úsměvem světový rekordman Křivánek

Šaratice – V posledních letech můžete pětapadesátiletého borce ze Slavkova u Brna vidět především na akcích, kde má možnost sedlat jednu ze svých vzácných dřevěných drezín. Ať už na mistrovství světa, kde Ivan Křivánek získal čtyři tituly, nebo jak trénuje někde za kopcem. Propagátor historických kol bez pedálů má ale za sebou i start na extrémním triatlonovém závodě Ironman a sedmkrát dokázal získat titul železného muže. Zatím poslední kousek hodný obdivu předvedl v Šaraticích, když se zapsal do Světové knihy rekordů.

Jaký rekord jste v Šaraticích vlastně pokořil?

Už od jara jsem se připravoval na zlepšení svého světového rekordu, a to v jízdě na čas. Dosavadní světový rekord, který jsem držel od roku 2010, jsem tenkrát vytvořil v Dánsku. Za třináct hodin a třináct minut se mi podařilo najet 120 kilometrů. Letos jsem tedy využil čtyřiadvacetihodinovku v Šaraticích. S kamarády jsme jeli na drezíně od pěti od rána a rekord se za třináct a půl hodiny zastavil na hodnotě 133 kilometrů, podařilo se mi tak pokořit vlastní primát a dobře se mi potom spalo.

Jak jste se k drezínám vůbec dostal? V České republice přece jenom není tento sport příliš rozšířený.

Kdysi jsem dělal v Belgii manažera panu Zimovčákovi, takže jsme s ním jezdil i jako doprovod. Na mistrovství světa historických kol mě překvapilo, že do cíle dokázali dojet jen čtyři závodníci z šesti. Tak jsem si řekl, postavím si taky drezínu a budu v tom dobrý.

To se vám do puntíku splnilo, dnes se už chlubíte dokonce čtyřmi tituly světového šampióna. Jak byste čtenářům drezínu popsal?

Není to kolo ani koloběžka. Pohon se provádí odrážením levá, pravá noha. Nejhorší je na tom sedět, takže sedlo musí být pořádné. Až těsně před pokusem v Šaraticích jsme sehnal patnácté sedlo, které mně opravdu pasuje. Náročné na pozadí je to ale i tak.

No comment: Jízda Ivana Křivánka (zdroj: ČT24)

Jak vypadá vaše příprava a tréninky?

V zimě jezdím čtyři hodiny v kuse na speciálním rotopedu, čímž získám především odolnost a vytrvalost. Jinak trénuji třikrát týdně na kole i drezíně tak hodinu, hodinu a půl.

Co krásného vám jízda na drezíně přináší?

Jakmile si sednu na svoje odrážedlo, tak se krátkodobě stanu někým jiným a zahazuji za hlavu civilizační starosti. V ten okamžik mě přestává všechno bolet a už se jen plně věnuji jízdě, včetně sledování okolní přírody. Zvykl jsem si i na zdolávání kopců. Například z Velké Moravice jsem na dvacetikilometrové trati nastoupal za dvě hodiny celkové převýšení 888 metrů na Praděd.

Má drezína i nějakou odvrácenou stránku, cítíte vůbec někdy bolest?

Pochopitelně, že drezína není na jízdu pohodlná, ale krátkými přestávkami na mazání pozadí se dá i toto zvládnout. Mám několik různých stylů, kterými se snažím měnit polohu těla při nepohodlné jízdě.

Jízdu na drezíně mnozí kritizují v tom ohledu, že nejde o sport v pravém slova smyslu. Jak byste argumentoval vy?

Kdo si jízdu na drezíně vyzkoušel, tak ví, jak jsou namáhány jednotlivé partie těla. Přes můj věk pětapadesáti let věnuji tréninku poměrně hodně času. Navíc znám dost podobných bláznů, jako jsem já.

V minulosti jste si vyzkoušel i triatlon. Co mají tyto dva sporty – triatlon a  jízda na drezíně společného?

S dlouhým triatlonem jsem začínal před třiceti lety a zakládal jsem tehdy hnutí Železných mužů. Dokázal jsem tratě Ironmana absolvovat za deset hodin a třináct minut, což je i dnes dobrý čas. Jak drezína, tak triatlon vyžadují dlouhodobější trénink a nutnost sebezapření ve chvílích, kdy tělo začíná odmítat pracovat. Také zkušenost z překonávání bolesti jsou v obou disciplínách úplně stejné. Na čtyřech jarních půlmaratónech jsem volil stejnou taktiku jako náš nynější pan triatlonista Petr Vabroušek, aby si tělo zvyklo na námahu, i když ještě nejsou kilometry zažité. Sportovní námaha nad dvě či více hodin vyžaduje u triatlonu i drezíny opravdu jen tréninkem okované borce, a navíc skloubit pitný a jídelní režim, to není jednoduché. Jen trénink podle mě dělá mistry.

Můžeme se někdy v budoucnu těšit na vaše další pokusy o překonání stávajících rekordů?

Myslím si, že třináct a půl hodiny na kole je už dost, a jak mě teď začaly bolet nohy, tak prozatím další rekordy neplánuji. Chci se zaměřit na obdobu minulých spanilých jízd, kdy s kamarády absolvujeme jednodenní nebo vícedenní vyjížďky po České republice.

Když už se vám podařilo dominovat na světových šampionátech a vytvořit světový rekord, máte ještě nějaké cíle, které byste si chtěl splnit?

Po zdolání náročných 87 kilometrů belgickými Flandrami, kdy jsem překonal dvanáct kopců s 22% stoupáním a kostkami, plánuji 14. dubna příštího roku obdobnou, další jarní klasiku - pětašedesátikilometrovou Amstel Race a pár dnů na to pětasedmdesátikilometrovou Dunkerque – Boulogne sur Mer s francouzskými cyklisty. Exhibičně chci i nadále předvádět v České republice i po světě novou sbírku devíti různých drezín.