Renč nechtěl v posteli předstírání, prozradil hlavní kameraman Petr Hojda

Sebemilenec je film, ve kterém se, bohužel, objevují i scény plné násilí. Prožíváte je jako hlavní kameraman nebo si dokážete za objektivem udržet odstup?

Tím, že člověk zná scénář i herce, tak k tomu přistupuje jinak – jako k něčemu, co není pravda. I když někdy jsem měl zrovna u tohoto filmu pocit, že Jaromíra Dulavu už nebudou mít lidi rádi, protože on v té roli působil tak věrohodně – ty jeho oči – a to násilí tam bylo hodně vidět. Před pár dny jsem se potkal s Filipem Renčem a on se taky zamýšlel nad tím, jestli po této šílené roli Lálu ještě někdo normálně obsadí. Ale jinak si myslím, že to tak člověk neprožívá.

A neovlivnilo váš postoj ani to, že předloha vychází z reality?

Byly tam silné okamžiky, ale to většinou není při práci, tam myslíte na úplně jiné věci, nemáte na to čas, ale když si pak uvědomíte, že se ty věci doopravdy staly, tak potom to mrazení přichází – dochází vám to zpětně. Když si po natáčení večer rekapitulujete den, tak si uvědomíte souvislosti.

Ústřední dvojice je ale ze začátku zamilovaná a ve scénáři se proto objevují i intimní scény. Jak jejich natáčení v reálu probíhá?

Takovéto natáčení je vždycky trochu nepříjemné, vždy tam funguje určitý ostych. Dva hlavní představitelé se toho ale zhostili na výbornou. Filip Renč přitom nechtěl, aby to bylo jenom takové předstírání, aby jenom leželi a měli peřinu u brady. Ale probíhalo to v pohodě. Samozřejmě štáb je do určité míry menší, ale stejně je těch lidí potřeba hodně. Takže ta ložnice, kde se natáčelo, byla narvaná lidmi.

Pomáhá v takových situacích humor, nebo jak jinak se dá vytvořit ta „správná atmosféra“?

No, zrovna v případě Sebemilence tam moc humoru nebylo, protože se to natáčelo večer a program byl hodně nabitý. Herci ale věděli do čeho jdou, takže jsme se to ani odlehčit nesnažili. Spíš se k tomu přistupuje profesionálně a všichni se snaží, aby to probíhalo rychle. Dnes je to otázka takové odvážnosti. Tyto scény se točí úplně jinak než před dvaceti, třiceti lety – zobrazování nahoty je úplně jiné. Filip v Sebemilenci chtěl, aby to působilo naprosto přirozeným dojmem – o to je to složitější – musí to působit esteticky a nesmí to být trapné. Myslím si ale, že nebylo potřeba žádného přemlouvání a Simona Stašová s Lálou Dulavou k tomu přistupovali naprosto profesionálně a udělali to skvěle, takže se nám snad podařilo najít hranici věrohodnosti erotiky ve fázi jejich zamilovanosti, že to není vulgární a přitom to obsahuje kýženou erotiku.

Část natáčení probíhala na parníku nebo z člunu kolem něj. Je filmování na vodě něčím specifické?

My jsme konkrétně natáčeli na malinkatém parníku a tam jsme nemohli mít zázemí – každou věc, kterou třeba zapomenete nebo najednou potřebujete je komplikovanější získat. Dalším problémem je, že se parník houpe. Jeden den jsme třeba měli dost velký vítr. Ale to jsou běžné problémy, které člověk z praxe umí řešit. My jsme s Filipem pracovali na Divoké řece, takže jsme si užili mnohem drsnější vodu. Spíš je nejsložitější to, že tam vzniká plonkový čas, kdy musíte někam dojet a taky vydáváte příkazy spoustě lidem. Takže je to složitější, ale s tím se počítá a na parník se v programu přidá trochu víc času.

Podmínky natáčení byly celkem náročné – bojovali jste s nesnesitelnými vedry i s agresivními vosami. Byli jste na konci rádi, že to máte za sebou?

Ani ne. Půl roku jsem natáčel v Kambodži, kde bylo daleko větší horko a mnohem horší havěť (smích). Naopak si myslím, že to bylo příjemné, že jsme chytli hezké počasí, mnohem horší je natáčet v zimě v mrazu. Teplo k létu patří. Někdy se sice nemůžete schovat do stínu, ale stejně to bylo spíš příjemné. Dokonce jsem měl chvílemi pocit, že krásné počasí šlo proti tomu příběhu.

Simona Stašová označila natáčení Sebemilence jako jedno z nejlepších v jejím životě. Cítíte to taky tak?

Tím, že se všichni dlouho známe – se Simonou, Filipem i Laďou, a Filip si herce vybírá tak, aby se mu s nimi spolupracovalo dobře, jsou výborní profesionálové a taky skvělí lidsky, už proto se musí dělat dobře. Fajn byl taky brněnský štáb – měli jste z nich pocit, že si váží práce a snaží se to udělat, jak nejlíp umí. Na druhou stranu, já mám vždycky strach z toho, že filmy, které se dobře natáčí a máte z nich příjemný pocit a užíváte si legrace na place, že ne vždy dobře dopadnou. Takže já od toho odhlížím a moc to neřeším. Je mi celkem jedno, jaká je atmosféra na place, důležitý je výsledek. Dokonce si myslím, že je důležitější, že lidi na place práce baví, než to, že je tam sranda. Zároveň ale natáčení Sebemilence rozhodně nebyla zábava od rána do večera, vlastně přesně nevím, jak to ta Simona myslela. Možná to bylo tím, že ona je v každém záběru – ten příběh bude mít zhruba hodinu a půl a Simona bude prakticky hodinu a půl na obrazovce – to se stává málokdy a musí to být pro ni úžasné. Jen mi jí bylo nakonec líto, že příběh nemá pro ni lepší konec.