Četnické humoresky ve vzpomínkách kameramana Radomíra Řezáče

Brněnské studio České televize je jeho prvním a doposud jediným zaměstnavatelem - už přes čtyřicet let. Jako kameraman se Radomír Řezáč podepsal také pod seriálem Četnické humoresky, jehož reprízu mohou diváci od začátku léta sledovat každou neděli večer na ČT1. Nejdříve jako takzvaný švenkr, v závěru třetí série také jako hlavní kameraman.

Jak vzpomínáte na natáčení seriálu Četnické humoresky?

Nejraději vzpomínám na první sérii, ta byla nejlepší po všech stránkách. Původně bylo v plánu jen prvních třináct dílů, ke kterým bylo všechno před začátkem natáčení, po několika letech příprav, perfektně připraveno. Ať už po stránce scénáře, rekvizit nebo výběru lokalit, kde se natáčelo. Velkou předností seriálu je, že se všechno točilo v reálech. Ještě před začátkem natáčení se objížděla spousta obcí, hlavně na sever od Brna, a hledaly se vhodné lokality. Většinou se povedlo najít hezká autentická místa, což je na obrázcích skutečně vidět. Díky tomu, že všechno bylo dobře připravené, tak i atmosféra při samotném natáčení byla velmi příjemná. Vzpomínám na to jako na nejlepší práci, ke které jsem se kdy dostal. Byla to práce, u které jsem měl pocit, že je opravdu smysluplná. Seriál má dodnes spoustu pozitivních ohlasů od diváků.

Jaký je rozdíl mezi kameramanem a hlavním kameramanem? Zatímco takzvaný švenkr stojí fyzicky za kamerou a jeho úkolem je snímání záběrů, při kterém musí hlídat správnou kompozici a ostrost obrazu, hlavní kameraman se stará o vytvoření správné světelné atmosféry podle scénáře.

Jak se Vám spolupracovalo s režisérem Antonínem Moskalykem?

Byl přísný, to každopádně. Především se mi na něm ale líbilo, jak uměl pracovat s herci. V Četnických humoreskách byla spousta herců, nejen těch zkušených, ale třeba i z oblastních divadel, které v podstatě učil mluvit před kamerou. Režisér jim vždycky říkal, aby hráli více civilně, mluvili vázaně, kde mají naopak udělat tečku… Velmi jim pomáhal. Dokonce i když měli herci nějaký výrazný akcent nebo mluvili dialektem, tak on usiloval o to, aby dialogy byly čistě české, aby jazyk odpovídal době a prostředí Brna, aby tam nebyly například nějaké pražské výrazy a podobně. Jednou se mu to ale nezdařilo. Byli jsme ve Staré Ľubovni, kde nám herci z prešovského divadla měli sehrát několik menších rolí. Byla tam jedna paní herečka – jakmile padla klapka, tak se absolutně nemohla chytit a říkala úplně jiná slova, než byla ve scénáři. I když na ni byl režisér milý a dal jí prostor, tréma byla až příliš velká a nezvládla to.

Natáčení Četnických humoresek
Zdroj: ČT24/Radomír Řezáč

Zažil jste při natáčení něco, co se Vám vyloženě vrylo do paměti nebo Vás chytilo za srdce?

Zažil jsem moc krásný okamžik, když jsme natáčeli na Mohyle míru u obce Prace, kde si zrovna vyznávaly lásku postavy Toníčka a Andělky. Uvnitř mohyly je zvláštní zvukový efekt – pokud něco zašeptáte v jednom rohu, tak v protějším je to krásně slyšet, až vás to překvapí. Byla to velmi emotivní scéna. Myslím si, že i představitelé těchto rolí byli moc dobře vybraní, vytvořili krásný pár. Snad bych ještě mohl zmínit obraz, ve kterém do děje vchází dcera Karla Arazíma Klaudie, nebo nejsmutnější událost celého seriálu – závěrečnou část dílu Svatba.

Je to seriál z historického prostředí – klade to i na kameramana nějaké zvláštní nároky?

Pro hlavního kameramana, který musí scénu připravit, asi ano. Bylo třeba dbát na správnou světelnou atmosféru v různých situacích. Myslím si ale, že mnohem náročnější to bylo pro produkční, kostyméry, návrháře nebo pro ty, kdo se například starali o údržbu starých automobilů. Nešlo jen o to, aby byla auta funkční, ale také aby byl vybrán správný model, který se v daném roce skutečně používal. Stalo se nám to v posledním díle, kde několik postav krátce před druhou světovou válkou mělo nastoupit do letadla - letadlo, které bylo použito, se přitom začalo vyrábět až koncem čtyřicátých let. Jenomže on to byl opravdu velký problém najít jiné letadlo, letuschopné a zároveň odpovídající době. Běžný divák to nepozná, ale je mnoho lidí, kteří si takových věcí všímají a pak do televize posílají připomínky. Třeba i k takovým zdánlivým maličkostem, jako jsou nášivky na uniformách. Spolupracovali jsme s několika odborníky, kteří to měli ohlídat.

Většina diváků si asi nedovede úplně představit, co všechno obnáší připravit prostory pro natáčení, aby se do záběrů nedostalo něco nevhodného, moderního.

Často se už dopředu vybírají lokality a prostory, které nejlépe i vybavením odpovídají dané době. Minimální požadavek je, aby architektonicky odpovídala stavba, ale to se potom musí všechno vyklidit a vybavení nahradit dobovým nábytkem, závěsy, svítidly a dalšími rekvizitami. V tomhle směru je to náročné. Velmi často se musely vykrývat nevhodné současné stavební prvky. Natáčeli jsme třeba v Luhačovicích ve starých Slunečních lázních, které musely být jen kvůli nám upraveny do původní podoby.

Co Vám na natáčení přišlo nejnáročnější?

Asi noční scény. Noční natáčení se musí nachystat ještě za dne a potom se čeká, až přijde tma. Někdy se muselo čekat i na herce, až dorazili po představení z Prahy, a to klidně i do jedné hodiny v noci. Potom bylo v seriálu několik požárů, u nich vždy museli hlídat hasiči. Musí se točit rychle, dokud všechno neshoří. Ve výsledném sestřihu to vypadá dramaticky, přitom jsme například natáčeli hořící stodolu na jednom místě a studnu, odkud se brala voda, úplně někde jinde.

Natáčení Četnických humoresek
Zdroj: ČT24/Radomír Řezáč

Filmařinu jste dokonce vystudoval.

Ano, studoval jsem Střední průmyslovou školu filmovou v Čimelicích, která dnes už neexistuje. Fungovala na zámečku, který teď vlastní pan Schwarzenberg.

Proč jste se rozhodl stát kameramanem?

Jako mladého kluka mě bavilo focení. Od šedesátého roku jsme už doma měli televizi a pořád jsem se na ty pohyblivé obrázky koukal. Tehdy to všechno teprve začínalo a mě to neskutečně fascinovalo. Nevím, že bych se pro to přímo rozhodl, ale zkrátka jsem k tomu nějak dospěl. Maminka zjistila, že taková škola existuje, tak jsem tam jel z Brna na přijímací zkoušky. Přijali mě a zažil jsem tam krásné čtyři roky.

Se seriálovým tričkem vycestoval Radomír Řezáč i za oceán
Zdroj: ČT24/Radomír Řezáč

A po maturitě jste se dostal rovnou do České televize?

Tehdy moc nebyla volná místa, ale do brněnského studia jsem si dal žádanku. Po roce externí spolupráce mě přijali. Bylo to roku 1971 a nastoupil jsem zároveň s Pepou Víškem, který pak v Četnických humoreskách dělal hlavního kameramana. Do televize jsme přišli společně, prakticky jsme spolu začínali. Spolu jsme potom dělali třeba i seriál Detektiv Martin Tomsa, který Četnickým humoreskám předcházel. Dá se říct, že jsme byli už sehraná dvojice.

Když jste do brněnského televizního studia nastupoval, fungovalo teprve deset let. Od té doby uběhlo mnoho let – jak se podle Vás studio a celkově televizní práce proměnily?

Jestliže se něco proměnilo, tak především technologie. My jsme přišli ještě ke kamerám, které měly pevné objektivy na karuselu a musely se přehazovat jakousi kličkou. Nejprve se všechno točilo černobíle a na film, potom jsme zažili nástup barevné televize. Vzpomínám na to spíš jako na proměnu technologickou, ale vždycky se to dělo ve stejném prostoru, kde jsme dodnes. Další zlom nastal v roce 1989. Po revoluci přišly naprosto jiné trendy ve výrobě pořadů a ústup výroby na filmový pás.

Nebylo pro Vás obtížné se tomu všemu postupně přizpůsobovat?

Změny nikdy nepřicházejí ze dne na den. Například když přišly barevné technologie, tak jsme odjeli do Prahy na školení, kde jsme se učili o teplotě barvy světla, protože při černobílém natáčení se nic takového řešit nemuselo. Vždy to bylo postupné.

Když jste začínal, byla kamera vzácná záležitost, zatímco dnes už může natáčet kde kdo, třeba na mobil. Řekl byste, že tato „laicizace“ se dnes odráží i na pojetí Vaší profese?

Je pravda, že televizní kamera byla dříve velký těžký přístroj, který vždy musel být jedině na stativu. Dneska je to běžná věc – díky digitalizaci jsou kamery mnohem menší, některé se vejdou i do ruky. Každý dnes doma fotí, natáčí. Nechci tvrdit, že to naše řemeslo přímo znevážilo, ale určitě už k této profesi není znát taková úcta jako dřív.

V zákulisí pořadu AZ-kvíz
Zdroj: ČT24/ČT Brno

Jste přesto rád, že k tomu máte i odborné vzdělání, které už dnes není u kameramanů podmínkou?

Určitě ano. Škola mi dala především příležitost, že jsem mohl vykonávat to, co mě zajímalo. Za tento osud, ke kterému mě škola přivedla, jsem upřímně rád. Zatímco v Praze každý kameraman patřil pod určitou redakci, nás v Brně bývalo něco málo přes deset a dělali jsme všichni všechno, od sportu až po dramatickou tvorbu. Brno bylo v tomto specifické, práce zde byla pestrá. Po Humoreskách jsem s dramatickou tvorbou spolupracoval už jen párkrát, v současné době například točím pro sportovní redakci. Jsem rád, že se díky tomu dostanu na různé zajímavé sportovní události.

Do televizního studia přicházejí další mladí kameramani – snažíte se být jim mentorem?

Oni to nepotřebují, spíš jsem já rád, když mě mezi sebe ještě přizvou (smích). Jim hodně pomáhá hlavně technika, která práci velmi usnadňuje. Dnes v podstatě stačí, aby pro tuto krásnou práci měli cit.

Vydáno pod