Morávkova Rusalka: vrstvená operní podívaná

Morávek se ve své inscenaci snaží oprostit od cukrkandlového oparu pohádkovosti, v němž se dost často Rusalky inscenují. Nešel ale žádnou obrazoboreckou cestou jako třeba v posledních dnech londýnská Královská opera, která uvedla nekonvenční podobu Rusalky, jejíž děj je zasazen do nevěstince. V pojetí režisérů Jossiho Wielera a Segia Morabita je Rusalka zobrazena jako prostitutka z nevěstince, která touží po skutečné lásce, a své árie často zpívá jen ve spodním prádle.

Takové provokace se v Brně není potřeba bát. Morávek se snažil vrátit svoji Rusalku do podoby hymnické symbolistní básně, se spoustou narážek a divadelních znaků. Z jejich  neustálého kupení či opakování bude divák hlavně ve druhém a třetím dějství už lehce přesycen či zmaten.  Morávek nechce statickou operu s tklivě zpívanými statistickými sóly. V jeho inscenaci se na zadním plánu neustále něco děje. Režisér přes sebe vrství různé. Dělá to i za pomoci Dvořákovy scény využívající opon, sjíždějících kulis a filmových projekcí s vodní hladinou či uslzenou dívčí tváří. Ke znakům režijního rukopisu tady patří zmnožování figur. Ježibaby, která Rusalce kouzelným nápojem pomůže k lidské duši i smrtelnosti, se tady dočkáte až ve trojím provedení, hlavní hrdinku zase jakoby zahlédnete v podobě uštvané bílé laně s nevěstiným závojem na hlavě. A mezitím baletí houfy vodních víl, koníků a fantaskních bytostí nejrůznějšího druhu, třeba v podobě dámských i pánských kentaurů.

Morávek se snaží zdůraznit fantasknost a až jakousi snovost nádherné Dvořákovy hudby i Kvapilova libreta. Naštěstí mu v tomto složitém scénickém mumraji nezaniká vlastní příběh vodníkovy dcery, která je v podání Pavly Vykopalové Rusalkou umnou a přesvědčivou spíše v její fatální, posmutnělé poloze. Ježibaba Heleny Zubanovich je v tomto provedení docela uhrančivou dámou v černé róbě se zlověstně prosvítajícími rudými detaily v barvě krve, která tady znamená lásku stejně jako pomstu. Toto zlo má vlastně velmi přitažlivou podobu a je vzdáleno ošklivé babici s kočkou na zádech, jak to vykresluje partitura. Zážitkem je také Jiří Sulženko v roli Vodníka, který v této inscenační verzi Dvořákova veledíla připomíná ponejvíce čaroděje z moderních fantasy filmů nejen kvůli své ohromné svítící berle.

Rusalku také v Brně předvedli s několika škrty, neboť každé ze tří jednání má v originále téměř rovnou hodinu. Odpadla tak například druhá komická scénka kuchtíka a hajného a ježibaby ve třetím aktu. I tak výsledek s přestávkami přesáhnul tři hodiny. Hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka je zážitkem a patří k devizám inscenace. Až symfonické plochy Dvořákovy hudby hlavně v první třetině dorážejí na diváka v impresivním tempu a nesou ho s dramatickou razancí vlastním příběhem.

Nová brněnská Rusalka je i přes jistou vizuální přeplácanost rozhodně zajímavou inscenací, která stojí za vidění. Morávkův inscenační tým sice nedá ani na chvíli vydechnout očím diváků, publikum však čeká jakási operní báseň, která skutečně útočí a zařezává se silou velkých jevištních emocí. Dokonce i měsíček na tomto nebi hlubokém se divoce houpe jako kyvadlo hodin nebo lidské srdce při poslechu tohoto bolestného příběhu. Klasickou lunu, rákosí a rybníček v této zajímavé Rusalce prostě nečekejte.