Bílý mramor je jen pohádka. Archeologové na výstavě ukazují, že antické sochy hýřily barvami

Návštěvníci newyorského Metropolitního muzea po dlouhá desetiletí procházeli ze vstupní haly do sálu připomínajícího řecký chrám s mramorovými sochami a sloupořadími, kde si každý snadno dokázal představit korzujícího Sókrata s pergamenem v ruce. Takový obraz antiky – čisté, bezbarvé a holé už by si teď ale lidé odnášet neměli, protože ve sbírkách jsou nově i sochy poseté pestrými barvami, a vypadají tedy tak jako v době svého vzniku.

Vidět sochy s červenými rty, ruměnci na tvářích a v barevných róbách může být nezvyklé, ale výzkum ukázal, že i antické sochy kdysi byly stejně pestré jako třeba sochy bohů v buddhistických chrámech. V muzeu jsou proto některé repliky sochařských děl vystaveny v rekonstruované podobě tak, jak k ní dospěla dvojice německých archeologů.

„Antické mramorové sochy byly celé barevné, ale barva je křehká, snadno se setře,“ říká Vinzenz Brinkmann, šéf oddělení antiky v galerii Liebieghaus ve Frankfurtu nad Mohanem, který výstavu s názvem Chroma: Antické sochy v barvě pomáhal připravit.

Jeho manželka a zároveň kolegyně archeoložka Ulrike Kochová-Brinkmannová připomíná, že o barevnosti soch vědí odborníci už dlouho, přinejmenším od doby, kdy se dělaly vykopávky na aténské Akropoli. Byl při nich tehdy i kurátor a ředitel Metropolitního muzea z let 1910 až 1931 Edward Robinson, který viděl, jak se „ze země vynořují barevné sochy“. „Viděl ale také to, že jen pár dní poté sochy barvu ztratily,“ říká Kochová-Brinkmannová.

Renesanční omyl

Předpoklad, že antičtí Řekové měli rádi jednoduchost a jejich sochy nebyly barevné, se rozšířil během renesance, kdy objevy děl zvětralých časem inspirovaly Michelangela a další generace umělců, kteří pracovali s čistým mramorem. Existovaly ale náznaky, že taková domněnka není správná. Například v Eurípidově hře o Heleně Trojské hrdinka naříká nad svým životem, který jí podle ní ničí fakt, že jí byla nadělena příliš velká krása, a přeje si, aby „mohla krásu smazat tak, jak se postupně smývá barva na sochách“.

Brinkmannovi byli přesvědčení, že na kameni se dají najít stopy barevných pigmentů, což se skutečně potvrdilo při analýzách pomocí rentgenového záření a dalšími neinvazivními metodami. Kochová-Brinkmannová se pak pokusila barvy rekonstruovat pouze za použití surovin, které antičtí Řekové znali, a výslednými odstíny pak dotvořila trojrozměrné repliky.

Jednou z nich je například mramorová socha sfingy ze sbírek muzea. Při analýze díla se ukázaly stopy původního vzoru na prsou a na křídlech, takže nová verze má na sobě modročervený pláštík a její tvář už není neproniknutelná, ale zářivě nápadná s červenými rty a hnědýma očima.

„Pro někoho to může být šok,“ řekl v rozhovoru se stanicí NPR šéf Metropolitního muzea Max Hollein. „Je ale potřeba pochopit, že naše současná představa o bělostném antickém Řecku a Římě je mylná,“ dodal.