Ze sociologických průzkumů ruské mládeže vyplývá, že generační konflikt pominul. O sto a i o pětadvacet let dříve se právě mládež chopila nových myšlenek a hodnot. Ale „děti perestrojky“ dokázaly nebývalé: vychovaly pokolení, které plně sdílí jejich obavy a rozčarování a sní jen o stabilitě a blahobytu.
Jací jsou dnešní mladí Rusové? Mnohé naznačují sociologické studie
Dnešní studenti jsou stejní jako jejich rodiče. Ze změn chtějí jedině takové, které je nebudou nic stát, a sní o státu, který se o ně postará, popisují současné mladé Rusy studie, které cituje ruský časopis Ogoňok.
Už osm let středisko politických výzkumů moskevské vysoké školy ekonomické hledá v Rusku elitu. Výsledky shrnuje vedoucí Valerija Kasamarová stručně: „Je to bída.“
Rus jako Rus
Ani vysoce postavení politici, ani ekonomičtí bossové, ani tvůrčí osobnosti se neliší od průměrného Rusa. Horizont plánování mají přibližně stejný, názory a zvyky také. V celé velké zemi nenajdete skupinu, hrdou na roli výkvětu národa. Za takové situace se poslední naděje vkládají do mládeže. Pokud dospělí nic nezmohou, generace X, Y, Z či Putinových dětí by se měla chopit příležitosti.
Tyto předpoklady vedly výzkumníky k prozkoumání hodnot nejvyspělejší části mládeže, studentstva, a to v nebývalém vzorku více než 6000 posluchačů 109 vysokých škol. Místo elitářství našli něco jiného.
Je pozoruhodné, že současní studenti jsou první generací v Rusku, která neprožívá nostalgii po SSSR. Do budoucna hledí vesele: 80 procent je přesvědčeno, že mají větší možnosti uplatnění, než mívali jejich rodiče. Jen třetina musí při studiu pracovat. Jsou nečekaně tolerantní k zámožným lidem, co dokážou vydělávat, a 45 procent z nich pokládá za ostudu, pokud je zdravý Rus chudý. Věří, že vůle uspět, um a talent znamenají víc než styky a známosti.
Co změnil pád komunismu
Zdálo by se, že dnešní mladí (17 až 22 let) mají vše, aby se postarali o modernizaci země. Ale výzkumníci byli tak neprozřetelní, že šli hlouběji. „Již neříkají, že chtějí žít ,jako v SSSR‘, protože všechny hlavní črty, přisuzované SSSR, našli v současném Rusku,“ říká Kasamarová.
Komunismus pro tuto generaci znamenal vlastenectví a postavení velmoci. Chlapci a děvčata prahnoucí po návratu SSSR netouží vyrovnat si účty s kulaky (bohatství si váží) ani se třást před náčelníky (podle většiny „strach nesmí být určující ve vztahu mezi vládou a veřejností“), ale snili o přehlídkách a vítězstvích, o příslušnosti k velmoci od narození. 68 procent studentů pevně věří, že Rusko může existovat pouze jako velmoc. A hlavní rysy země, na které „můžeme být hrdi“, vidí jako výlučně vnější - velikost území a počet obyvatel.
„68 procent studentů nechce do ciziny ani načas studovat či pracovat, protože pokládají za důležité být užitečnými tady a teď,“ upozornila Anna Sorokinová z výzkumného týmu. „Jen 26 procent pomýšlí na emigraci,“ řekla.
Z výzkumu také vysvitlo, že čím více je v regionu vlastenců, tím méně tam mají cestovních pasů (nejméně jich je na Krymu a na Kavkaze).
Levice a pravice
Ideologicky jsou „vnuci perestrojky“ levicoví. Dokážou hovořit o užitečnosti podnikání a lákavosti bohatství, ale trvají na tom, že stát se musí o všechny postarat. Proti 70 procentům mládeže, požadujících úplné sociální jistoty, stojí skromných 22 procent, podle kterých by péče měla náležet jen těm, co se nedokážou postarat o sebe sami. V tom jsou i jejich rodiče „pravicovější“.
Nejsou alergičtí na výraz reformy. Tři čtvrtiny hlásají, že reformy jsou nutné. Ale v praxi si většina přeje, aby se vše v Rusku napravilo a zlepšilo tak, aby se na tom nemuseli nijak podílet.
„Studenti touží po pohodlném životě v silné a bohaté zemi, ale nevidí druhou stránku. Nebyli by sice proti tomu stát se podnikateli, ale nikdo nechce jít do rizika. Chtějí stabilitu, perspektivu, dobrou výplatu, ale žádné riziko,“ říká Kasamarová. „Na to, aby se stali elitou, jsou příliš pasivní. To platí i pro studenty elitních škol. Nijak se neliší od masy ruského studentstva a samo studentstvo od masy Rusů.“
„Snažili jsme se pochopit, proč jsou tak dětinští: chtěli by všechno a hned, aniž by přiložili ruku k dílu. Asi to vyplývá ze zvláštní výchovy. Rodiče tvrdě postihl rozpad SSSR, v 90. letech si museli sami najít cestu. Bez ohledu na ideály museli na první místo klást materiální hodnoty. Dětem přáli lepší život. Ale přílišná péče vedla ke zdětinštění jejich dětí.“
Možná krach „reformy výchovy“ bude jednou považován za nejhorší neúspěch 90. let. Ale zatím se na to raději nemyslí. Někomu se může i líbit, že dnešní studenti jsou tak podobní starší generaci. Není štěstí, vychovat si takové nástupce? Jen od nich nelze čekat nic nového.