První velryby ve vodě slyšely špatně. Asi jako velbloudi

Dnešní kytovci jsou velmi specializovaní v řadě ohledů – týká se to také jejich sluchu. Vnímají nejlépe velmi vysoké nebo naopak velmi hluboké zvuky, to ideálně odpovídá tomu, jak se zvuk šíří ve vodě. Paleontologové ale nyní popsali, že první předchůdci velryb slyšeli nejlépe zvuky středně vysoké/ hluboké. A to pro ně mohlo mít hodně problematické dopady.

Výsledek práce paleontologického týmu ve složení Mickaël Mourlam a Maeva Orliac zveřejněné v červnovém vydání časopisu Current Biology ukazuje, jak složitá byla adaptace prvních kytovců na život pod hladinou.

O tom, jaký byl původ super-sluchu kytovců, se vědci dohadují už léta. Velryby totiž disponují sluchem, který je schopen vnímat zvuky na dlouhé kilometry daleko – díky tomu jsou schopné navzájem komunikovat na vzdálenosti, o nichž se jiným druhům zvířat ani nesní. Navíc pomocí zvukových vln umí lokalizovat kořist podobně přesně jako lidský sonar ve vodě, respektive radar na souši.

Moderní kytovci se zuby (tedy ozubení, například kosatky) se specializují na vysoké zvuky, zatímco kytovci s kosticemi (tedy kosticovci, jako třeba keporkaci) jsou specializovaní na zvuky posazené nízko. Obě skupiny se od sebe oddělily v době před přibližně 35 miliony roky; vědci se doposud přeli, zda předtím měly sluch specializovaný na vysoké nebo nízké zvuky. Jenže odpověď je podle výše uvedené studie zcela jiná – velryby nebyly specializované vůbec.

Co prozradily fosilie

Vědci pro tuto studii analyzovali pomocí počítačové tomografie zbytky dvou fosilizovaných velryb nalezených v Togu, v lokalitě Kpogamé. Tato zvířata žila v době před přibližně 46–43 miliony roky, kdy ještě velryby připomínaly značně jejich suchozemské předky, i když už měly i řadu znaků moderních velryb. Například ještě měly nohy, podobně jako třeba dnešní tuleni. Mohly tedy ještě vycházet i na pevninu, přestože už většinu času trávily ve vodě.

„Jejich zuby nám říkají, že už lovily ryby, ale tvar jejich lebky a zvukovodů nám zase napovídají, že je ještě nebyly schopné zaměřovat pomocí echolokace,“ uvádí výzkumníci ve zprávě. Vědci prokázali, že struktura velrybího ucha již začínala připomínat tu moderní, velká část však byla stále ještě značně archaická. Podle analýzy nejvíce odpovídaly tomu, jak vypadají zvukovody dnešních velbloudů nebo hrochů.

  • Echolokace je postup, kdy se vysílaný zvuk od předmětu odrazí zpět do místa vysílání, kde je zpětně zachycen. Z celkového času, který uplyne od okamžiku vyslání zvukové vlny (obvykle vysokofrekvenčního zvuku) do okamžiku zpětného příjmu odražené vlny (ozvěny neboli echa), se dá spočítat vzdálenost alokovaného předmětu. Tento princip využívají některé specializované elektronické přístroje, například sonary. Princip echolokace je využíván pro měření hloubky moře.
    Echolokaci využívají také savci, a to nejvíce kytovci (Cetaceae) a letouni (Chiroptera). 
  • Echolokace byla spolehlivě dokázána nejdříve u netopýrů S. Dijgraafem roku 1947, i když poznatky, že netopýři se dokáží orientovat i bez zraku, jsou staršího data. U kytovců byla echolokace prokázána následně v roce 1953 W. Schevillem a B. Lawrenceovou. Kytovci i letouni používají svůj biologický tělesný sonar pro vyhledávání potravy, komunikaci s okolím a orientaci v prostoru.
Vydáno pod