Problémem elektrárny v Jaslovských Bohunicích bylo neobvyklé, a jak se později ukázalo i nepříliš bezpečné, technické řešení. V polích u Trnavy totiž již od 50. let vznikal reaktor, který měl využívat jako palivo neobohacený uran z českých dolů. Zařízení vyvíjeli českoslovenští odborníci spolu se sovětskými kolegy, ani jedni však neměli s touto koncepcí reaktoru příliš zkušeností.
Možnost doplňovat palivo za provozu, která se zprvu zdála být velkou výhodou, nakonec vyústila ve dvě vážné havárie, které elektrárnu zvanou A-1 postihly. Při první z nich v lednu 1976 dokonce zahynuli dva muži z obsluhy. Nehodu, která bez hrdinství a nasazení životů dalších zaměstnanců elektrárny mohla dopadnout mnohem hůře, ale komunistický režim před veřejností utajil.
Lidé v Československu se ostatně nedozvěděli ani o mnohem horší havárii, která se stala o rok později a kvůli níž byl reaktor koncem 70. let odstaven. Podobně jako prvnímu neštěstí se nehodě z února 1977 dalo předejít, stačilo více pečlivosti.
V jednom z palivových článků, připravených k zasunutí do reaktoru, se totiž roztrhl sáček s gelem, který pohlcoval vlhkost. Zaměstnanci elektrárny však neposbírali všechnu rozsypanou hmotu a zbylý gel nakonec po zavezení paliva ucpal chladicí kanály. Kvůli tomu se začal palivový soubor přehřívat, teplem se dokonce roztavila část konstrukce reaktoru a do primárního i některých částí sekundárního okruhu unikla radioaktivita.
Na sedmibodové mezinárodní škále závažnosti jaderných událostí byla nehoda označena čtvrtým stupněm. Během nehody sice nebyl nikdo zraněn, havárie ale znamenala pro reaktor definitivní konec. Štěpná reakce v něm byla zastavena v květnu 1979.