Gustáv Husák

Slovenský premiér Robert Fico a dva místopředsedové slovenské sněmovny, Ľuboš Blaha a Andrej Danko, položili věnce a kytici k hrobu posledního komunistického prezidenta někdejšího Československa Gustáva Husáka (1913–⁠1991), u kterého se trojice politiků také poklonila.

Podpis takzvaného moskevského protokolu je jednou z černých chvil moderních československých dějin. Dokument, kterým tuzemští komunističtí politici v srpnu 1968 fakticky stvrdili okupaci, podrobili se Sovětskému svazu a popřeli výsledky pražského jara, bývá často charakterizován jako potupná kapitulace. Z dvaceti vrcholných politiků vládnoucí KSČ ho nepodepsal jediný –⁠ předseda Národní fronty František Kriegel. Většinový souhlas ale potvrdil, že Československo i nadále zůstane sovětským vazalem.

Funkce prezidenta republiky se ve čtvrtek ujme dvanáctý člověk od vzniku Československa. Prezidentská inaugurace to ovšem bude již pětadvacátá. Zpočátku to byla spíše formální drobnost – krátké zastavení na cestě Tomáše Garrigua Masaryka po návratu do Prahy – anebo tečka za volbou. Dnes, v době přímé volby hlavy státu, je to ale velká slavnost, které bývá vyhrazen takřka celý den.

Někdejší komunistický ministr vnitra Vratislav Vajnar čelí obžalobě za zneužití pravomoci úřední osoby kvůli úmrtím a zraněním lidí na československých státních hranicích v osmdesátých letech minulého století. Obžalobu ve čtvrtek podala Katarína Kandová z Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1. Podle advokáta Lubomíra Müllera jde o první případ, kdy věc dospěla před soud.

Bývá pravidlem, že český, respektive československý prezident je vyobrazen nejen na oficiálních portrétech, ale i na poštovní známce. Je to český unikát, prezidenti na známkách, na rozdíl od panovníků, nebývají. Pošta známky s českými prezidenty vydává od roku 1920, kdy vyšla první s portrétem Tomáše Garrigua Masaryka. O „prezidentských“ známkách hovořili v pátečních Událostech, komentářích grafička Klára Melichová a kurátor dokumentace známkové tvorby Poštovního Muzea Pavel Kovařík.

Neúspěšní finalisté přímé prezidentské volby v letech 2013 a 2018 komentovali v pořadu Události, komentáře fauly v předvolební kampani. Čestný předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg doporučuje kandidátům říkat jasně pravdu. První místopředseda Senátu Jiří Drahoš (za STAN) vzpomíná, že ho nenapadlo, že by se v době jeho prezidentské kandidatury mohla stát migrace tématem.

Významný podíl na pražském převratu a vyhlášení samostatného státu v roce 1918 měla pětice mužů – Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a Vavro Šrobár. Všichni muži 28. října, jak se jim přezdívá, pak v republikové vládě zastávali ministerské posty. Jejich další osudy se od sebe však velmi lišily. Zatímco Švehla s Rašínem se nedožili konce první republiky, Soukup, Stříbrný a Šrobár se museli vypořádat s nacistickou a případně i komunistickou totalitou. Čelili jí s rozdílnými úspěchy.

Michail Gorbačov přijel v roce 1987 jako nejvyšší představitel Sovětského svazu do Československa. Pro zemi to byla mimořádná událost. Gorbačova na letišti vítal prezident Gustáv Husák a stovky lidí. Od návštěvy se čekala mimo jiné omluva za invazi sovětských vojsk v roce 1968, ta ale nepřišla.

Mohutná neofunkcionalistická stavba na předpolí Nuselského mostu v Praze měla být symbolem komunistických sjezdů, na prahu milénia ale díky summitu NATO nebo zasedání Mezinárodního měnového fondu (MMF) vykročila směrem na západ. V posledních měsících se zdá, jako by se jedna z dosud nejkontroverznějších pražských staveb stala prostorem, který má hlavní město v záloze, když je třeba. Jenom za uplynulý rok se v ní vystřídalo vakcinační centrum, asistenční centrum pomoci pro uprchlíky z Ukrajiny a nyní se připravuje na akce k českému předsednictví v Radě Evropské unie.

Lidská tvář socialismu a symbol pražského jara, výrazná listopadová osobnost, téměř první postkomunistický prezident, slovenská národní ikona, ale i kontroverzní politik – to vše byl Alexander Dubček, který se narodil před sto lety. Díky jeho svobodomyslnému pojetí socialismu je vyzdvihovanou postavou československých dějin, i přes jeho některé politické přešlapy.

Nikdo z československých prezidentů nedokončil své úřadování až do konce mandátu. Příčinou předčasného odchodu z Hradu byly nejčastěji dobrovolné, ale i vynucené abdikace. Ludvík Svoboda například nebyl schopen vykonávat funkci ze zdravotních důvodů. Proto tvůrci Ústavy České republiky zavedli v roce 1992 paragraf 66, o kterém se aktuálně v souvislosti s Milošem Zemanem nahlas hovoří. Zdravotní handicap ztěžoval, nebo znemožnil práci i jeho předchůdcům. Téma pro pořad Reportéři ČT zpracoval David Vondráček.

Před sedmdesáti lety –  25. února 1951 –  informoval pražský rozhlas o odhalení „protistátního spiknutí“.  Stalo se tak čtyři dny po začátku zasedání Ústředního výboru KSČ, na kterém byli Otto Šling, Marie Švermová a další obviněni z protistátní činnosti a Vladimír Clementis a Gustáv Husák z buržoazního nacionalismu. Hledání vnitřního nepřítele tehdy začalo nabírat stále rychlejších obrátek a nakonec zasáhlo do těch nejvyšších příček stranického žebříčku.

Ve věku 75 let zemřel skladatel a hudebník Ladislav Štaidl. Podle webu Blesk.cz a stanice Frekvence 1 podlehl komplikacím s onemocněním covid-19. Štaidl zažil největší úspěchy v 70. a 80. letech, kdy stál v čele Orchestru Ladislava Štaidla a úzce spolupracoval s Karlem Gottem. Jako skladatel je autorem několika velkých Gottových hitů včetně písní Trezor či Kávu si osladím. Gotta doprovázel i při jeho pobytu v Las Vegas v roce 1967. Počátkem 90. let odešel ze showbyznysu a začal podnikat.

Zemřel Miloš Jakeš, který byl mezi lety 1987 a 1989 generálním tajemníkem Ústředního výboru KSČ a stal se symbolem definitivního úpadku komunistického režimu. Informaci přinesla s odvoláním na dva na sobě nezávislé zdroje CNN Prima News a také s odvoláním na politika KSČM Josefa Skálu Český rozhlas. Jakešovi bylo 97 let.

Cepy, sekery i plamenomet – těmito zbraněmi před třiceti lety vězni v Leopoldově útočili proti bezpečnostním složkám. Při největší vězeňské vzpouře v Československu měli trestanci věznici pod kontrolou celé dva týdny. Ministerstvo vnitra proti nim muselo 28. března 1990 nasadit obrněné transportéry, vrtulníky a více než dva tisíce mužů. Vůdce vzpoury se za její potlačení symbolicky pomstil ještě rok a půl poté.

Ještě v květnu 1989 seděl Václav Havel ve vězení, na konci roku se stal prezidentem republiky. Právě před třiceti lety, v pátek 29. prosince 1989, byl Pražský hrad svědkem historického paradoxu, když Federální shromáždění tvořené komunistickými poslanci jednohlasně zvolilo hlavou státu disidenta a „nepřítele socialismu“. K přelomové volbě však nevedla přímá cesta. Klíč ke zvolení Havla nakonec nenašel nikdo z Občanského fóra, nýbrž premiér a politický pragmatik Marián Čalfa.

Na začátku prosince 1989 chtělo Občanské fórum (OF) ukončit období stávek a demonstrací. Premiér Ladislav Adamec měl dostat čas na další kroky. Obměnil ale vládu v poměru patnáct komunistů ku pěti nekomunistům, což Fórum nepřijalo. Zákulisí tehdejšího dění zachytila kamera Originálního videojournalu, která 3. prosince 1989 doprovázela Václava Havla.

Sametovou revoluci jsme si zvykli vnímat díky rychlosti jejího průběhu jako sled událostí, které vyvrcholily vítězstvím demokracie a porážkou komunistického režimu. Přechod k demokracii ale není jen kontinuem protirežimních akcí. Podíváme-li se podrobněji na jednotlivé dny, zjistíme, že i československá revoluce, jejíž 30. výročí si v těchto dnech připomínáme, má své fáze. Ta, která byla rozhodující, začala 28. listopadu 1989.

Před třiceti lety – 26. listopadu 1989 – se tehdejší disident Václav Havel sešel s komunistickým premiérem Ladislavem Adamcem. Schůzka, která se konala v Obecním domě, začala velmi neformálně a přihlíželo jí mnoho televizních kamer a fotoaparátů. Opozice během ní pozvala premiéra na manifestaci na Letné. Následná série intenzivních jednání po několika týdnech vyústila ve jmenování „vlády národního porozumění“ v čele s Mariánem Čalfou a abdikaci prezidenta Gustava Husáka, kterého ve funkci vystřídal Havel.

Před sametovou revolucí se Československo tvářilo jako demokratický stát. Zemi formálně řídila vláda, zákony přijímali občany volení poslanci a z Pražského hradu na vše dohlížel prezident. Ve skutečnosti ale šlo o loutkový systém, za jehož nitky tahala všemocná komunistická strana se stárnoucími kádry v čele. Politický režim tak připomínal zatuchlé mauzoleum s jediným středobodem, zcela neschopné reagovat na výzvy doby.

Okamžik je v historii vlastně fikcí, upozorňuje publicista Pavel Kosatík. Letopočty, které se děti učí ve školách nazpaměť, nás klamou. Skutečné události jsou v čase rozprostřeny do mnohem větší šíře, píše v knize České okamžiky. Platí to i pro 17. listopad. Přelomová studentská demonstrace, která spustila řetězec dalších událostí, nespadla z nebe, ale předcházely jí jiné akce, které naznačovaly blížící se změny. S mírnou nadsázkou lze napsat, že listopad začal už v lednu, jak ukazuje výběr událostí roku 1989.

Přátelé na Karla Gotta vzpomínají jako na laskavého a skromného člověka, který se choval k druhým vždy slušně a nikdy nikomu neublížil. Mnohým se naopak snažil pomáhat. Za socialismu se zastával i kolegů z branže, kteří byli zakázáni a ocejchováni jako protirežimní. Při sepisování nové knihy to zjistil zpěvák a klávesista v 80. letech zakázaného Pražského výběru Michael Kocáb. Sám Gott se svou intervencí nikdy nechlubil, ocenil jej Kocáb v mimořádném vysílání ČT24.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, upálení Jana Palacha a dalších událostech následujícího roku začali lidé stále hlasitěji vyjadřovat svůj nesouhlas s nastupující érou normalizace. V létě 1969 se konaly mohutné demonstrace v řadě českých měst. Po potlačených protestech k prvnímu výročí invaze byl přesně před 50 lety, 22. srpna 1969, přijat takzvaný pendrekový zákon, který měl krvavé zásahy proti demonstrantům legalizovat.

Zatímco v srpnu 1968 skončily naděje pražského jara násilným vpádem vojsk ze zahraničí, o rok později už stáli Češi a Slováci proti Čechům a Slovákům. Právě před padesáti lety, především 20. a 21. srpna 1969, se v ulicích střetly desítky tisíc zoufalých protestujících se surovým zásahem pořádkových jednotek. A 22. srpna byl schválen takzvaný „pendrekový zákon“, který měl násilí ospravedlnit a který podepsali i milovaní představitelé pražského jara, včetně Alexandra Dubčeka. Tehdy naplno začala tvrdá normalizace pod dozorem Gustáva Husáka.