Nejprve polévka z dešťové vody, potom výslechy a svlékání. Manželé z Mariupolu popsali útěk

Reportéři ČT: Manželé z Mariupolu prošli filtrací a utekli do Česka (zdroj: ČT24)

Uplynuly tři měsíce od chvíle, kdy Rusko napadlo Ukrajinu a postupně obsadilo některá území. Dostat se z těchto míst do bezpečí je stále těžší a ne všem se to podaří. Okupanti odvážejí prchající Ukrajince na území pod svou kontrolou a každého prověřují. Zřídili filtrační tábory, kde je hodiny vyslýchají, svlékají kvůli tetování a zjišťují jejich politické přesvědčení. Podobné tábory za druhé světové války využívali nacisté. Reportéři ČT Silvie Kleková a Tomáš Vlach natočili unikátní svědectví manželů z Mariupolu, kterým se podařilo z tábora dostat a zdolat více než tři tisíce kilometrů přes Rusko až do Ostravy.

Viktorija a Viktor Bibikovi se k útěku před ruskými okupanty odhodlávali dlouho. Oba pocházejí z Mariupolu, před třemi lety tam měli svatbu a svůj domek nedaleko oceláren Azovstal si nedávno opravili.

Reportéři ČT natáčeli v Mariupolu jen několik dní před válkou. Mnozí lidé tehdy nevěřili, že Rusko na Ukrajinu zaútočí a Viktor s Viktorijí byli mezi nimi. „Nechtěli jsme tomu věřit, mysleli jsme si že je to nějaké nedorozumění, že je to sen. Je pro nás neuvěřitelné, že v tomto století se může něco takového stát,“ vzpomíná Viktor. Místo budíčku pak manželé měli zvuky soustavného ruského ostřelování, které trvalo až do setmění.

Bez jídla i pití museli sbírat dešťovou vodu

Z bezmála půl milionu obyvatel zůstala brzy asi čtvrtina, možná sto tisíc lidí. Ruské útoky měnily Mariupol v trosky. V půlce března všechno došlo, nebylo jídlo ani voda. „Když zmizel sníh, začalo pršet, ale jen málo. Sbírali jsme dešťovou vodu. Nejprve se musela uvařit řídká polévka,“ popsala Viktorija.

Volnější pohyb byl podle manželů možný kolem 25. března, když Mariupolem prošli Čečenci. To už podle nich byla ve městě k vidění povalující se těla mrtvých. Jednadvacátého dubna, v den, kdy ruský vůdce Vladimir Putin prohlásil, že Azovstal už Rusové nebudou ostřelovat, jen ho neprodyšně obklíčí, se Viktor a Viktorija rozhodli město opustit. Jejich dům je, podobně jako spousta domů v Mariupolu, poškozený. Zatím ale stojí.

Z Mariupolu vyvezli manželský pár přátelé, ale mohli směřovat jen na východ. Věděli, že je čeká prověřování, takzvaná filtrace. V městečku Starobeševe na území samozvané Doněcké lidové „republiky“, ovládané Moskvou řízenými separatisty, čekaly oba ukrajinské manžele – psycholožku Viktoriji a bývalého pohraničníka Viktora – mnohahodinové výslechy.

„Jako nějakého zločince – berou ti otisky prstů, fotografují tě, svlékají tě, prohlížejí mozoly, telefon a kladou provokativní otázky,“ zmínil Viktor.

„Sháněli kontakty – kde jsi sloužil, kdo tam ještě slouží, kdo pracuje v SBU, v gardě, u policie, ptali se na všechno. Muže svlékali, prohlíželi tetování,“ přibližuje realitu filtračního tábora Viktor. Celý proces byl podle manželů velmi ponižující. A to oni osobně měli ještě relativní štěstí, propustku získali rychle. Jiní na ni čekali řadu dní.

Filtrační tábory zvlášť špatnou pověst získaly během konfliktu v Čečensku. V Rusku se o filtracích oficiálně nemluví.

Rusko si připravilo seznamy kritiků

Podle Milana Štefance z nevládní organizace Nesehnutí, která působí na Krymu nebo v jižních, momentálně Rusy okupovaných oblastech Ukrajiny, si už ruské tajné služby dopředu vytvářely seznamy těch, kteří podporovali Ukrajinu – zejména pak novinářů, politiků či aktivistů.

„Z informací, které jsem viděl na těchto seznamech, bylo jasné, že jsou připravované dlouho dopředu, protože o těch nepohodlných lidech tam byla spousta věcí – fotky, osobní údaje, něco jako jejich životopis,“ uvádí Štefanec. 

Osudy lidí, kteří filtrací neprošli, zůstávají nejasné – prakticky zmizeli ze světa. Mnozí skončili na Sibiři nebo v jiných okrajových částech Ruska. Manželé Bibikovi se s pomocí dobrovolníků dostali nejprve do ruského Rostova na Donu, odkud pokračovali vlakem v cestě dlouhé více než tři tisíce kilometrů.

„My jsme na každém kontrolním místě říkali, že musíme odjet, ne jen tak odjet, ale protože je to nezbytně nutné. Musím podstupovat léčení, které v Mariupolu v té době nebylo možné,“ zmiňuje Viktorija. Právě její vážná nemoc – lékaři jí už dříve diagnostikovali roztroušenou sklerózu – mohla být důvodem, proč se manželům podařilo uniknout.

Tisíce dětí k adopci

Rusové se snaží odvézt na své území co nejvíce lidí z obsazených oblastí. Například i z Mariupolu přistavené autobusy odváží Ukrajince buď do okupovaného Doněcku, nebo přímo do Ruska. Objevují se zprávy o tom, že ruské úřady vyvážejí z Ukrajiny i děti, které přišly o rodiče. „Jsou to tisíce dětí, které se Rusové snaží dát k adopci, dokonce kvůli tomu změnili příslušné zákony,“ říká ukrajinský politolog Pavel Lisňanskyj.

Poslední překážka čekala manžele z Mariupolu na hranicích Ruska a Estonska. Zadržení trvalo dvě a půl hodiny, pak je ale Rusové pustili dál. Přes Pobaltí a Polsko přicestovali Viktorija a Viktor po strastiplné cestě 1. května do Ostravy, kde už získali nové bydlení a Viktor i práci.

„Ostrava nás, doufám, přijme dobře. Město se nám moc líbí, potkali jsme tady dobré lidi. Ukrajina navždy zůstane naší vlastí, naší zemí. Určitě bychom se chtěli vrátit do Mariupolu, ale pokud tam budou ruské úřady, máme z návratu obavy,“ shodují se manželé.