60 let od Tibetského povstání si připomíná řada světových metropolí

Před 60 lety se obyvatelé Tibetu vzbouřili proti nezvaným čínským hostům, při protičínském povstání však zahynulo 87 tisíc Tibeťanů a desítky tisíc dalších následovaly svého nejvyššího duchovního a politického vůdce dalajlamu na cestě do indického exilu. Na znamení solidarity s Tibetem vyvěšuje řada měst po celém světě právě 10. března tibetskou vlajku.

Tibetská vlajka
Zdroj: ČTK Autor: David Taneček

Po vítězství Maových komunistů a konsolidaci vnitropolitických poměrů dostaly jednotky Čínské osvobozenecké armády 25. října 1950 rozkaz k pochodu na Tibet, aby „osvobodily tři miliony Tibeťanů od imperialistického jha a upevnily národní obranu na západní hranici Číny“. Následující desetiletí se pak neslo ve znamení čínské snahy přeměnit buddhistický feudální řád v zemi v socialistickou sekulární společnost.

Navzdory „historickým nárokům“ si komunistické vedení částečně uvědomovalo zvláštní postavení Tibetu, proto roku 1951 podepsalo se zástupci dalajlamova kabinetu Sedmnáctibodovou dohodu poskytující Centrálnímu Tibetu vysokou míru autonomie.

V roce 1957 ostřelují Čínané letní palác, dalajlama prchá do Indie

Nevyhnutelný konflikt předznamenala až násilná čínská propaganda v roce 1957, jejímž úkolem bylo přimět Tibeťany k přijetí radikálních komunistických reforem. V reakci na stupňující se čínský nátlak i případy genocidy začaly v tibetských provinciích Amdo a Kham vznikat partyzánské bojůvky, které přerostly v mohutné hnutí odporu.

Dobrovolnická armáda zaznamenala v bojích četné úspěchy, Číňané ale své vojenské síly vytrvale posilovali. Kvůli rozbouřené atmosféře byla dokonce zrušena návštěva indického ministerského předsedy Džaváharlála Nehrúa, do něhož Tibeťané vkládali veliké naděje.

Pohár tibetské trpělivosti přetekl, když čínské úřady pozvaly dalajlamu bez tělesných strážců na 10. března 1959 na čínské velitelství ke shlédnutí divadelního představení. Toho dne se kolem letního sídla dalajlamy západně od Lhasy shromáždilo na 30 tisíc Tibeťanů, kteří rozhořčeně protestovali proti čínské okupaci a kolem paláce vytvořili ze svých těl obranný val.

Situace se stávala neúnosnou. Kabinet deklaroval, že Tibet už více neuznává čínskou autoritu, založenou na Sedmnáctibodové dohodě. Navíc byl letní palác výhružně ostřelován a dalajlamův život se ocital v ohrožení. V noci 17. března proto tibetský vůdce s nevelkou skupinou spolupracovníků tajně pod rouškou tmy opustil palác a vydal se na úprk do Indie.

V povstání přišlo o život asi 87 tisíc Tibeťanů

Dva dny na to již Číňané bez skrupulí ostřelovali strategicky důležitá místa ve Lhase. Při následném útoku tanků a pěchoty zahynulo asi 12 tisíc lidí. O zmizení dalajlamy se čínské autority dozvěděly až třetího dne. Přestože po něm začaly okamžitě pátrat, dostihnout už se ho nepodařilo. 

Nedlouho po dalajlamovi, jemuž Dillí poskytlo politický azyl, začaly do Indie proudit tisíce zubožených tibetských uprchlíků, kteří rovněž obdrželi právo pobývat v zemi. Počet obětí povstání mezi březnem a říjnem 1959 je odhadován na 87 tisíc Tibeťanů.

Dalajlamova družina vyhlásila vznik nové dočasné vlády už během více než měsíc trvající vyčerpávající cesty za svobodou. Sídlem kabinetu se stalo letovisko Mansúrí v předhůří severní Indie, odkud dalajlama vyzýval k mírovému a přátelskému řešení tragické situace a požadoval zachování pravomocí, kterým se Tibet těšil před rokem 1950.

Tibetská otázka se dostala i na půdu OSN, rezoluce přijatá v říjnu 1959 kromě jiného vyzývala k respektování základních lidských práv tibetského lidu a jeho svérázného kulturního a náboženského života, aniž by se ale zmiňovala o invazi komunistické Číny a okupaci Tibetu. Čínské vedení navíc na výzvy nereflektovalo a naopak začalo upevňovat svou nadvládu. Od roku 1965 je Tibet čínskou autonomní oblastí.

Dalajlama žije od roku 1959 v exilu v indické Dharamsale, kde sídlí neuznaná tibetská exilová vláda. Politického vedení tibetské diaspory se vzdal, požaduje ale pro Tibet autonomii.

Téměř 84letý dalajlama v roce 2017 uvedl, že uvažuje nad další existencí svého úřadu. Jeho následovníka by měli duchovní lídři zvolit jen v případě, že si to Tibeťané budou přát. Odmítl přitom postoj Pekingu, který nařídil, aby poslední slovo při výběru příštího dalajlamy měly čínské úřady.