Tunisko není vzor úspěchu, stará garnitura se dere zpět k moci, říká tamní novinářka

Tunisko platí ve srovnání s ostatními zeměmi takzvaného arabského jara za vzor úspěchu, ale tak to úplně není. V rozhovoru pro Českou televizi to řekla Lina ben Menyová, tuniská novinářka, která byla za svou reportérskou práci nominovaná na Nobelovu cenu za mír. Během festivalu dokumentárních filmů Jeden svět, kam přijela jako porotkyně, s ní mluvila Linda Bartošová.

Video Horizont ČT24
video

Horizont ČT24: Rozhovor s Linou ben Menyovou

Byla jste jedním z prvních novinářů, kteří popsali nástup arabského jara v Tunisku. Tušila jste tehdy, jaké mohou být důsledky? 

V roce 2011 jsem cítila, že je to jiné, že se ta naštvanost rozšířila do různých částí země. Takže ano, věřila jsem, že se něco velkého stane.

Jak byste tu situaci popsala teď, sedm let později? 

Upřímně, situace není nijak dobrá. Všichni mají tendenci srovnávat to, co se stalo v Tunisku,  s ostatními zeměmi arabského jara, jako jsou Sýrie, Libye nebo Jemen, a pokládat Tunisko za vzor úspěchu, ale tak to úplně není. Nemáme občanskou válku, to ano, uspěli jsme v tom, že jsme měli svobodné, transparentní volby, navrhli jsme novou ústavu, ale pořád máme spoustu práce.

Sedm let po pádu tuniské diktatury je ekonomická situace naprosto tristní. Musíme se také potýkat s novým fenoménem, což je terorismus. Když se lidé v roce 2011 vydali do ulic, volali hlavně po pracovních místech, svobodě a společenské spravedlnosti. Co se týče práce, ta situace se nezměnila.

Asi dva roky jsme měli svobodu, ale teď se ta stará garnitura dere znovu k moci, vidíme případy porušování lidských práv a podobně. Jsem ale stále optimistická, protože to hlavní, co vidím, je silná občanská společnost.

Co pozitivního revoluce přinesla? 

Samozřejmě budu mluvit o svobodě. Konkrétně o svobodě projevu. V minulosti jsme o problémech v Tunisku nesměli mluvit nahlas, nesměli jsme se snažit věci měnit, dnes aspoň můžeme ta citlivá místa pojmenovat a tlačit na to, aby se věci změnily.

Je pravda, že některé manifestace jsou tvrdě potlačovány policií, ale v minulosti jsme ani nesměli takto veřejně mluvit a demonstrovat. Žila jsem pod dvěma různými režimy – režimem prezidenta Habíba Burgiby i prezidenta Zína Abdidína bin Alího a během jejich vlády žádné demonstrace neexistovaly. Takže ano, tohle je velmi důležité: můžeme mluvit a slovy věci měnit.

Jste poměrně otevřená co se týče popisu negativních věcí v Tunisku. Čelíte nějaké formě útlaku? 

Moje situace je vlastně dost specifická. Už skoro pět let žiju pod důkladnou policejní ochranou. Vyhrožují mi náboženští extremisté a zároveň mám problémy i se samotnou policií. V roce 2013 mě surově zbila skupina policistů, tak jsem je zažalovala. A jak reagovali? Zažalovali mě – za to, že jsem údajně zbila deset policistů. Takže ano, já píšu o lidských právech a věnuju se samozřejmě i případům hrubého chování ze strany policistů.

Co vnímáte jako největší výzvu pro země arabského jara? 

Jde hodně o ekonomickou situaci. Lidem bylo špatně ze všudypřítomné korupce, nepotismu a tak dále, chtěli naprostou svobodu a spravedlnost. Tyhle cíle jsme ještě nenaplnili. Musíme dál tvrdě pracovat, abychom tohle dokázali.

Rozhovor ve videu v úvodu článku.