Syrské kurdské síly podporované Spojenými státy oznámily, že zcela obsadily největší přehradu v zemi a nedaleké město – dosud ovládané bojovníky Islámského státu (IS).
Syrské opoziční síly hlásí dobytí největší přehrady v zemi
Příslušníci Syrských demokratických sil (SDF), které tvoří převážně kurdští, ale i arabští ozbrojenci, už před několika dny informovali, že mají přehradu Tabka a stejnojmenné město z 90 procent pod kontrolou.
Podle Reuters jde o největší baštu IS, která padla do rukou syrských kurdských sil. Ty postupují dál směrem na mocenské centrum IS - město Rakka. Tabka leží asi 40 kilometrů západně od Rakky proti proudu řeky Eufrat.
Boj o město trvá několik týdnů – i kvůli dosavadnímu tuhému odporu milic IS včetně sebevražedných atentátníků. OSN varovala, že v případě protržení přehrady by voda mohla zaplavit rozsáhlá obydlená území a způsobit tak katastrofu.
Zástupci SDF ale připustili, že ve městě stále probíhají operace s cílem „ujistit se, že město je mimo dosah IS“.
Část přehrady Tabka na řece Eufrat
Koalice SDF během předchozích dvou let vytlačila Islámský stát z téměř 6 tisíc kilometrů čtverečních území. Je podporována mezinárodní koalicí v čele se Spojenými státy.
Významnou složkou koalice SDF jsou i kurdské milice YPG. Právě kolem Kurdů se spustila nová slovní přestřelka mezi USA a Tureckem. To když Washington oznámil záměr poskytnout těžší arzenál právě kurdským milicím. Podle něj to boje proti IS posílí, Ankara ale krok tvrdě kritizuje s tím, že Amerika tak jen podporuje další teroristickou skupinu.
Kdo s kým bojuje v Sýrii?
USA, jež vedou mezinárodní koalici bojující proti IS, řadí YPG ke svým spojencům. Ankara je naopak považuje za odnož Strany kurdských pracujících (PKK), která vede v Turecku boj za autonomii tamních Kurdů a je považovaná za teroristickou jak v Turecku, tak v USA.
Turecko v dubnu provedlo nálet na kurdské pozice v Sýrii a v severním Iráku. Úder byl podle Ankary zaměřen proti bojovníkům PKK, Kurdové však tvrdí, že byly zasaženy milice syrských a iráckých Kurdů. Spojené státy postup Turecka kritizovaly.
Separatistická strana PKK bojuje za autonomii Kurdů už po tři desetiletí.
Skupina s leninsko-marxistickým ideovým pozadím vznikla v sedmdesátých letech minulého století. Proti turecké vládě začala útočit od roku 1984 a její hlavní cíl od té doby zůstává stále stejný: získat větší nezávislost na Ankaře. Prosazování si však vyžádalo krvavou cenu v podobě minimálně 40 tisíc obětí. Vrchol vzájemného konfliktu prozatím přišel v polovině 90. let, kdy byly zničeny stovky kurdských vesnic a preživší se rozutekli do větších měst, kde začali zakládat odbojové buňky.
Zatímco do 90. let organizace trvala na vytvoření vlastního státu, postupem času své požadavky zmírnila na vyšší autonomii v rámci tureckého státu. Její akceschopnost výrazně poznamenalo zatčení vůdce Abdullaha Öcalana v roce 1999, kdy byl uvězněn pro zradu.
V březnu 2013 Öcalan z vězení vyzval stoupence PKK, aby ustoupili od bojových plánů v Turecku. Tehdy došlo k částečnému příměří, které po dlouhou dobu vydrželo. Novou vlnu konfliktu spustil letošní červenec a letecké údery Turecka proti severoiráckým táborům PKK.
Krátce po Öcalanově zatčení představila PKK pětiletý plán jednostranného příměří a snažila se zlepšit svůj obraz v očích Turků. K tomu mělo posloužit i několikrát změněné jméno strany, nakonec se ale vrátila k původnímu názvu.
PKK žádá po Ankaře, aby mohla sama více promlouvat do politického dění v zemi a svobodně spravovat své území. Dlouhodobě také usiluje o propuštění svých vězněných členů. Turecko však se stranou odmítá vyjednávat a svolilo pouze k částečné amnestii.
Zhruba před 10 lety se PKK vrátila k vyhrocené kampani proti vládě a setrvala v ní až do tajné dohody z roku 2009, která umožnila příměří. Ve stejném roce však bylo ústavním soudem zakázáno do té doby hlavní politické uskupení Kurdů: Strana demokratické společnosti. Stovky kurdských aktivistů byly následně stíhány za teroristické činy. Bojové milice PKK se tak začaly více stahovat do svých enkláv v severním Iráku.
Tyto procesy dlouhodobě kritizovala Rada Evropy a lidskoprávní organizace včetně Amnesty International. Poukazují přitom na velmi vágní definici terorismu v rámci tureckých zákonů a v řadě případů i na nedostatek důkazů.
Protest Kurdů při turecko-syrských hranicích