Filmař mezi džihádisty. Co je žene k tomu, aby se ve jménu Alláha nechali vyhodit do vzduchu?

Norský žurnalista a dokumentarista Pål Salahadin Refsdal strávil několik týdnů mezi sebevražednými atentátníky syrské džihádistické Fronty An-Nusra. Výsledkem byl vznik filmu „Dugma: Spoušť“, který pojednává o každodenním životě těchto bojovníků a jejich odhodlání nechat se vyhodit do vzduchu ve jménu Alláha.

„Obecně jsou velmi znepokojeni tím, co se děje v Sýrii. Tím vražděním, bombardováním civilistů, což dělá Asadův režim. A také to samozřejmě má náboženský rozměr,“ okomental Refsdal motivy činů, jichž se dopouští hlavní aktéři jeho snímku. Norský režisér byl hostem pondělního vydání pořadu Události, komentáře.

Jak je možné se dostat mezi sebevražedné útočníky uprostřed války?

Trvá to docela dlouho. Já jsem s tímhle projektem začal v roce 2013 a trvalo to až do roku 2014 nebo 2015, kdy jsem vůbec mohl s nimi natáčet. Musel jsem strávit asi půl roku uvnitř Sýrie, jenom abych ten film mohl natočit.

Váš film má dát pohled na každodenní život těchto mladíků, jak přemýšlejí, jak žijí, jaké mají obavy, pochybnosti, smysl pro humor. Liší se jejich život od toho, který vedou jejich vrstevníci jinde v arabském světě, kde třeba válka není?

Život těchto atentátníků je velmi podobný životu, řekněme, i našich vojáků. Až na, řekněme, ten kontext, ve kterém bojují. Je to islám, místo toho, že by bojovali za nějaký národ. To, co je pro mě zajímavé, je ta podobnost mezi vojáky na celém světě.

Myslí si potenciální atentátníci, že se jedná o spravedlivý boj?

Určitě ano. Obecně jsou velmi znepokojeni tím, co se děje v Sýrii. Tím vražděním, bombardováním civilistů, což dělá Asadův režim. A také to samozřejmě má náboženský rozměr. Někteří z nich přijeli do Sýrie, aby se stali mučedníky. Tahle konkrétní skupina zásadně neútočí na Západ, což je trochu zvláštní vzhledem k tomu, že je USA bombardují už dva a půl roku.

Jejich cílem je tedy pouze režim Bašára Asada?

Ano, přesně tak. 

Stojíte s mladíkem, o kterém víte, že je na seznamu budoucích bombových atentátníků, a on vám ukazuje jedno tlačítko, druhé tlačítko, nějaký provázek, na jehož konci někdy v budoucnosti může být právě ten výbuch. Jaký to je pocit?

Je to velmi absurdní - jako spousta věcí ve válce. Vidíte nějaký náklaďák, který rozbily výbušniny, a pak si jdete dát kuře. Tak vypadá život v džihádu, tak vypadá život ve válečné zóně.

Dotyčný je rozhodnut, ale má nějaké okolí. Rodinu, blízké, příbuzné, kamarády. Ti mu nedokáží jeho rozhodnutí rozmluvit?

Pokud se na film podíváte, tak uvidíte, že ti, kteří jsou na seznamu, si to někdy skutečně rozmyslí. Tu možnost mají. V jednom případě se například jeden z potenciálních atentátníků oženil a nad svým plánem pak začal přemýšlet - a nakonec se rozhodl, že už nechce (být útočníkem). 

(redakčně zkráceno)