Alexander Van der Bellen se oficiálně stal rakouským prezidentem. Krátce po desáté hodině dopoledne složil inaugurační přísahu a učinil tak definitivní tečku za více než rok trvajícím martyriem hledání nové hlavy státu. Ve svém inauguračním projevu zdůraznil, že mírový projekt Evropy stojí za veškeré úsilí.
Rakousko se v čele s Van der Bellenem pustí „statečně do nových časů“
„Slavnostně slibuji, že budu věrně dodržovat ústavu a všechny zákony republiky a že své povinnosti budu vykonávat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí,“ pronesl Van der Bellen tradiční inaugurační slib.
Bývalý předseda strany Zelených v závěru vynechal dovětek „K tomu mi dopomáhej Bůh“, který podle ústavy není povinný. V minulosti jej na konci slibu vyslovili jen tři prezidenti: Rudolf Kirchschläger, Kurt Waldheim a Thomas Klestil.
Nacionalismus nemůže být odpovědí
„Tato Evropa je nekompletní a zranitelná,“ varoval nový rakouský prezident ve svém projevu. Největší nebezpečí vidí v zaslepených a jednoduchých odpovědích. Odpovědí nemůže být nacionalismus, a už vůbec ne pro Rakousko, zdůraznil Van der Bellen a dočkal se nadšeného potlesku přítomných vyjma členů Svobodné strany Rakouska.
Největší šanci vidí v mladých lidech: „Jste to vy, kdo bude tvořit nový svět. My starší vás potřebujeme. Potřebujeme vaši odvahu, vaše ideje, váš respekt, váš odpor, váš talent, vaši důvěru. Na tom stavíme.“ Za cíl svého šestiletého mandátu si stanovil posunout věci k lepšímu. Inaugurační projev uzavřel svým volebním sloganem: „Statečně do nových časů.“
Po přísaze prezident převzal v bývalé ložnici Marie Terezie v Hofburgu svou kancelář. Podle tradice nabídne vláda následně nové hlavě státu demisi. Nečeká se ale, že by ji prezident přijal, i když to v koaliční vládě v posledních dnech značně skřípe.
Hlavu státu nemělo Rakousko od loňského 8. července, kdy úřad po dvanácti letech opustil Heinz Fischer. Rakušané se například museli obejít i bez tradičního novoročního projevu hlavy státu.
GALERIE
Van der Bellen
Rakouský prezident má podle ústavy mnohem větší pravomoci než jeho český protějšek. Může například odvolat vládu. Van der Bellen ale avizoval, že se bude v úřadu chovat v souladu s tradicí spíše zdrženlivě. „Nebudu se hlásit ke slovu každý týden a nehodlám komentovat každý titulek,“ slíbil.
Finanční expert a lídr rakouské ekologické strany v letech 1997–2008. Od roku 2012 zasedá ve Vídeňské obecní radě. V letech 1994–2012 byl poslancem Národní rady za Zelené, se kterými již dříve spolupracoval jako nezávislý odborník. Vedení strany převzal v roce 1997 a o dva roky později se stal i vedoucím jejich poslaneckého klubu v Národní radě. Narodil se 18. ledna 1944 ve Vídni, jeho matka byla původem Estonka, otec Rus s nizozemskými kořeny. Mládí strávil v Tyrolsku, vystudoval ekonomii na univerzitě v Innsbrucku, kde později působil i jako odborný asistent a mimořádný profesor. V roce 1980 byl jmenován řádným profesorem národohospodářství na Vídeňské univerzitě. K Zeleným vstoupil v roce 1992.
Rakouští prezidentští kandidáti
Hrbolatá cesta k Hofburgu
Alexander Van der Bellen musel na pouti do prezidentských kanceláří urazit nepoměrně delší cestu než kterýkoliv z jeho předchůdců. V prvním kole voleb loni v dubnu skončil druhý, v poměrně velkém odstupu za Norbertem Hoferem z populistické Svobodné strany Rakouska (FPÖ).
Květnové druhé kolo voleb už vyhrál Van der Bellen rozdílem zhruba 30 tisíc hlasů, poražená FPÖ volbu ovšem napadla u ústavního soudu. Soudci jí nakonec dali za pravdu, i když nezjistili, že by se s hlasy manipulovalo, přišli na řadu formálních pochybení volebních komisí, a nařídili proto opakování voleb.
Nový termín byl nejprve stanoven na 2. října, ukázalo se ale, že kvůli nelepícím obálkám určeným pro korespondenční hlasování by bylo možné volbu opět zpochybnit, a úřady ji proto raději přesunuly na 4. prosinec.
Alexander Van der Bellen a Norbert Hofer
Vzhledem k tomu, že se znovu očekával velmi těsný výsledek, ministerstvo vnitra pro jistotu předem varovalo, že sčítání by mohlo trvat i několik dní. Nakonec se ovšem průběžné výsledky natolik klonily k Van der Bellenovi, že už několik hodin po zavření volebních místností bylo jasné, že se prezidentem stane právě on. Dodatečné sečtení korespondenčních hlasů na tom už nemohlo nic změnit. Van der Bellenovo „druhé“ vítězství bylo nakonec mnohem výraznější než to první, Hofera v prosinci porazil o 350 tisíc hlasů.