Bývalý eurokomisař o EU: Velké státy kastují, novým zase chybí svědomí

Příkopy v Evropě se ani víc než čtvrtstoletí po pádu železné opony nepodařilo zahladit. Podle bývalého komisaře pro rozšíření EU Güntera Verheugena na tom mají vinu obě strany: tzv. vyspělé státy stále hledí k východní části spíše povýšeně, ty nové zase tápou v boji s korupcí nebo stabilitou stranického systému. V pondělních Událostech, komentářích Verheugen zmínil také hospodářské rozdíly.

Vy jste pracoval na tom, aby se Evropská unie rozšířila na východ, to je obecně známý fakt. Když se na ni dnes podíváte, jaký z ní máte pocit?

Myslím, že tehdejší rozhodnutí bylo správné. Mladé demokracie ve východní či střední Evropě jsme nemohli nechat stát se jen zemí nikoho, ale chtěli jsme, aby se vyplnila jejich přání a aby se z nich staly skutečně demokratické národy. A myslím, že po třinácti letech nyní můžeme vidět velmi pozitivní bilanci… Ale jsou také věci, které se zase tolik nepovedly. Takže na to se asi chcete zeptat.

Ano, přesně na to bych se rád zeptal. Jaké tedy věci máte na mysli přesně, konkrétně?

Ano, jsou to tři věci. Pomaleji, než jsme očekávali, dochází k procesu hospodářského vyrovnávání. To není z nedostatku píle či schopností lidí například v České republice, to spočívá právě v hospodářské krizi, se kterou již léta musíme bojovat.

V některých státech si lídři pletou politiku s vlastnictvím státu, říká Verheugen (zdroj: ČT24)

Příčinou je i to, že tehdy jsme trošku podcenili, jak velký je rozdíl mezi rozvinutými, bohatšími zeměmi a těmi novými zeměmi. Je zklamáním, že vyrovnávání probíhá tak pomalu.

Zadruhé, mnozí z těch starších zakládajících členů stále zacházejí s novými členy jako s členy jakési druhé třídy, s určitou arogancí. A pokaždé, když například vy jste zde v České republice jiného názoru než Němci nebo Francouzi, tak slyšíte, že máte být zticha a rádi, že jste se vůbec mohli k Evropské unii přidat. To se mi nelíbí.

A třetí věc, která podle mě není v pořádku, je, že politická demokratická kultura v nových členských zemích ještě nedosáhla takového bodu, kterého by za deset let mohla.

Mluvíte o tom, že Západ se někdy dívá na východ Evropy skrz prsty, že jí příliš nerozumí. Cítíte, že po tom prvotním nadšení z jednotné Evropy se objevuje nějaký příkop, kdy si ty dvě části přestávají rozumět?

Ano, myslím, že ten příkop tam je určitě. O tom není pochyb. Ale to je možná výsledek železné opony. Nicméně není to něco, co s námi musí zůstávat. Já si myslím, že dnes se mladí lidé velice jednoduše pohybují a už nejsou touto minulostí poznamenáni. Ale je skutečně hrozné vidět, kolik ran je stále i po 27 letech od revoluce vidět.

Mluvil jste o tom, že máte také špatný pocit z toho, že ty demokracie ještě nejsou tak vyspělé. Co jste tím měl přesně na mysli?

V řadě nových členských států, a nechci teď jmenovat, se politika nezaměřuje na obecné blaho, ale velmi často se točí kolem osobního prospěchu či prospěchu určité strany. Myslím si, že chybí určité svědomí pro to, že když člověk vyhraje volby, neznamená to, že někomu patří celá země jako majetek. Vyhrát volby znamená mít zvláštní zodpovědnost. Ale to neznamená naplnit si kapsy. Tím jsem myslel tuto demokratickou politickou úroveň. Je to lepší, ale jsou stále problémy.

Günter Verheugen
Zdroj: EPA/ISIFA

Je to problém i České republiky? Máte takový pocit?

Ano, také si to myslím. Myslím, že zdejším problémem je hlavně korupce a ten jste dle mého názoru ještě úplně nepřekonali. A určitě bych si dokázal představit stabilnější politický stranický systém. Ale chtěl bych také České republice vyjádřit kompliment. Vy jste ti, kteří se v této velmi komplikované Evropské unii dokážete co nejlépe orientovat a také se prosadit, a určitě se nebojím o vaši budoucnost.

Na závěr poprosím stručnou odpověď, pokud to půjde. Která z krizí, kterou v tuto chvíli Evropa prochází, mluví se o ekonomické krizi nebo krizi veřejných rozpočtů, jak vy říkáte, migrační krize…, která je ta největší krize, které bychom se měli bát?

Myslím, že největší krizí je teď krize vědomí, sebevědomí, možná krize v hlavách lidí a také v srdcích. Příliš mnoho Evropanů již nevěří, že evropská integrace přispívá nebo přispěje k lepšímu světu pro nás pro všechny. Tedy víra v evropské instituce se ztrácí, víra v evropskou politiku se vytrácí, a když této víry znovu nedosáhneme, můžeme na všechno ostatní zapomenout.

Dlouhodobě se však obávám i situace na pracovním trhu. Budeme za deset, dvacet, třicet let jako výsledek globalizace a digitalizace či robotizace mít ještě dostatek dobře zaplacených pracovních míst v Evropě, pro lidi v Evropě? To ještě nevím. A myslím, že se tím teď musíme zabývat.

Vydáno pod