Mike Pence a Tim Kaine – tito dva už mají vrchol kampaně za sebou. Jeden z nich se stane nejbližším prezidentovým spojencem, který není jen jeho ozdobou. Jméno většina světa zná, málokdo si ale uvědomuje, jak důležitou osobou viceprezident je. Stojí totiž pouze krok od prezidentského úřadu. A historie dokazuje, že se z druhého nejvyššího představitele USA může během chvilky stát nejmocnější muž světa.
Jak je důležité míti viceprezidenta?
Nikdo nečekal, že by středeční debata do podpory hlavních kandidátů výrazně promluvila. Republikánský zástupce Pence měl podle komentátorů za úkol zastavit sestup Trumpa po nedávných skandálech, Kaine naopak něco takového nedopustit – podle médií úkol splnil spíše první jmenovaný.
Co k tomu vedlo? Paradoxně odklon od mediální strategie svých šéfů. Právě Pence vsadil na rozvážný tón, klid a po většinu debaty i nadhled – tedy prezentaci, která se nápadně liší od „trumpovského“ předobrazu. Naopak se zápalem na hraně roztěkanosti a nervozity – včetně častého skákání do řeči – vyrukoval demokrat Kaine.
Zametač Trumpových přešlapů
O Penceově klidu píše třeba agentura AP, která mu naopak vyčetla jeho přístup k obraně Trumpa, neboť i při těch nejvíce provokativních slovech mlčel či od nich odváděl pozornost. Mike Pence je oblíbený mezi tradicionalisty, kteří mají k Washingtonu mnohem blíže než samotný Trump. Toho navíc guvernér Indiany několikrát (ještě před nominováním) kritizoval za návrhy zakázat muslimům vstup do USA. Trumpův plán měl za „útočný a protiústavní“.
Mike Pence
Pence vyrůstal v katolické rodině spolu s pěti sourozenci. Jak se před několika lety svěřil médiím, k politice ho přivedly dva – paradoxně liberální – politické vzory: John F. Kennedy a Martin Luther King Jr.
Sám se označuje za „křesťana, konzervativce a republikána – v tomto pořadí“. V současné roli guvernéra Indiany působí od roku 2013, ale důvěrné zná i vrcholnou politiku ve Washingtonu. Jako člen Sněmovny reprezentantů má 12letou zkušenost.
Poslední dva roky v Kongresu byl šéfem ústředního republikánského sněmu, což je třetí nejvyšší pozice v rámci strany. Sám přitom ještě letos zvažoval i přímou kandidaturu do Bílého domu a jako možný účastník primárek byl zmiňován už při minulých volbách.
Mike Pence
Nakonec skončil možná v nejtěžší roli – jako pravá ruka a obhájce často kontroverzních kroků Trumpa. Jen v září například mírnil debaty kolem mítinku v Miami. Když tehdy Trump mluvil o držení zbraní a přísném postoji Clintonové, prohlásil, že „by její stráž měla odevzdat všechny zbraně – uvidíme, co se jí poté stane“.
Dohady o možné provokaci k násilí označil Pence za nesmysl. „Podle mě chtěl říct jen to, že kdyby Hillary Clintonová neměla všechen ten ochranný servis, asi by právo na držení zbraně víc podporovala,“ řekl tehdy Pence. Už méně loajální ale byl, když jeho potenciální šéf zpochybňoval narození Baracka Obamy ve Spojených státech (i když Trump po několika dnech řekl, že svůj postoj v této věci změnil).
Mike Pence
Guvernér Indiany sám čelil výpadům ohledně kroků na domácí půdě. Minulý rok podepsal zákon, který podle kritiků diskriminuje sexuální menšiny a umožňuje firmám odmítnout spolupráci z náboženských či etických důvodů. V březnu navíc podepsal velmi přísný zákon limitující potraty. Indiana je jedním ze dvou států USA (vedle Severní Dakoty), které zakazují ženám interrupci i za podmínek, že by dítě bylo postižené.
Demokrat s výhradami
Když Pence Kongres opouštěl, jeho nynější konkurent Kaine se na washingtonském Kapitolu teprve zabydloval. Oba přitom zažili opačné kariéry – první se z guvernéra stal kongresmanem, druhý přesně naopak. Jeden z nich přesto mohl mít roli o něco těžší – demokrat Kaine vedl stát, kde převažují spíše konzervativní hodnoty.
Na první pohled paradoxní rozkol ale nebyl pro 58letého Kaina až takovým problémem. Jako praktikující katolík měl ke konzervativním voličům Virginie blízko. Celostátnímu táboru demokratů naopak některé jeho postoje nejsou po chuti, ale o tom až za chvíli.
Tim Kaine
Před vstupem do politiky strávil rok jako dobrovolník mezi jezuitskými misionáři v Hondurasu. Drobná kapitola přitom může mít zásadní dopad na výsledek voleb – i Kainův kariérní vrchol. V latinskoamerické zemi se totiž naučil plynně španělsky, což je velmi cenná věc pro hledání podpory mezi americkými hispánci.
Jeho domovská Virginia navíc patří mezi takzvané swing states, které ve volbách mnohdy rozhodují. Často je označována jako republikánská, v posledních volbách 2008 a 2012 zde ale pokaždé vyhrál Barack Obama.
Volební tandem demokratů
Do prezidentských služeb měl Kaine nakročeno už v minulosti. Vyhlídl si ho jako politického partnera už Bill Clinton – ale nakonec ho doporučil až své ženě. Na seznamu možných kandidátů na viceprezidenta se objevil i při kampani Obamy v roce 2008.
Mnohým demokratům ale nedají spát jeho názory na kontroverzní témata. Rezervovaným postojem vůči potratům si znelíbil progresivní křídlo strany – i když jinak vyzdvihuje práva žen nebo ochranu životního prostředí. Řada politiků mu také vyčítá, že jako hlasitý odpůrce trestu smrti ho nikdy nedokázal ve Virginii zrušit.
Muž v pozadí během chvíle nejmocnějším na světě
Ústava Spojených států amerických má sedmadvacet dodatků, které reagovaly na nepředvídané události, s nimiž se musel ústavní pořádek následně vyrovnat. Tomu pětadvacátému dodatku není ani padesát let, přesto se k němu v historii už šestkrát sáhlo. Dokument upravuje nástupnictví prezidentského úřadu, obsazení místa viceprezidenta nebo případ, kdy má prezident zdravotní problémy a není schopný – byť krátkodobě – „bdít“ ve dne v noci nad Spojenými státy.
První prezident, který využil pětadvacátý dodatek ústavy, byl Richard Nixon. Jednak výměnou viceprezidenta Spiro Agnewa, kterému byly prokázány daňové úniky, tak svou vlastní rezignací po aféře Watergate. V ten moment se na základě pětadvacátého dodatku stal prezidentem jeho muž číslo dvě Gerald Ford. Ostatní případy využití pětadvacátého dodatku mají společného jmenovatele: zdraví prezidentů.
Ronald Reagan na zahradě Bílého domu
Ronald Reagan musel v roce 1985 podstoupit kolonoskopii – vyšetření tlustého střeva s celkovou anestezií. Jako strážce země si nedovedl představit, že by Spojené státy byly, byť na omezenou dobu, bez svého nejvyššího představitele. Navíc by prohlášením své „dočasné neschopnosti“ vytvořil precedent pro jakékoliv budoucí operace amerických prezidentů.
Po diskusi s poradci tak jako první v historii využil třetí oddíl pětadvacátého dodatku: „Kdykoli prezident postoupí prozatímnímu předsedovi Senátu a předsedovi Sněmovny reprezentantů písemné prohlášení, že není způsobilý vykonávat pravomoci a povinnosti svého úřadu, a dokud jim nepředá písemné prohlášení o opaku, vykonává takové pravomoci a povinnosti viceprezident jako úřadující prezident.“ Reaganův viceprezident George Bush st. se tak po dobu operace stal úřadujícím prezidentem USA.
George Bush starší (rok 1991)
Shodou okolností stejné vyšetření, kolonoskopii, musel podstoupit také George Bush mladší. V roce 2002 a 2007, v obou případech na zhruba dvě hodiny, se stal úřadujícím prezidentem Dick Cheney. Z „Air Force Two“ tak alespoň na krátký okamžik přesedl do „Air Force One“.
Hlavně nic nepředávat
Ústavní právníci v souvislosti s pětadvacátým dodatkem zmiňují ještě atentát na prezidenta Ronalda Reagana. V době, kdy ležel na operačním sále, Spojené státy de facto řídil jeho viceprezident George Bush st. Dodnes se však přesně neví, jestli případ řadit jako přenos pravomocí. Reagan totiž nenapsal žádné prohlášení o své nezpůsobilosti.
Američtí prezidenti pětadvacátý dodatek neberou na lehkou váhu. Přenechat pozici nejvlivnějšího muže světa svému kolegovi nechtěl například Bill Clinton. Když v roce 1997 musel na operaci se stehenním svalem, odmítl raději celkovou anestezii, než aby, byť na pár hodin, uvolnil své křeslo Alu Goreovi a otevřel tak dveře rozhodnutím, která by nebyla jeho vlastní.