Sklářská pec má dva pracovní otvory, za nimiž jsou uloženy sklářské pánve, kde večer tavič naloží suroviny a do rána je utaví tak, aby až přijdou skláři, mohli vytvářet výrobky. Při ruční výrobě nejprve sklář ponoří konec píšťaly několikrát do skloviny. Z nabraného materiálu pak vyfoukne baňku, která je základem pro každý další výrobek. „Skláři musejí neustále otáčet, aby ta sklovina neukápla,“ řekl majitel sklárny Julius Starove.
Samotná sklovina je tvárná do tisíce stupňů. Jakmile tato teplota klesne, stává se z ní tuhá hmota. Proto platí, že čím je sklovina teplejší, tím menší výrobky může sklář vyrobit. Na větší kusy je naopak potřeba hustší sklovina a tím pádem nižší teplota. Ještě než začne sklář zpracovávat sklovinu na tuto vázu, musí na ni ještě dodat ozdobu v podobě kuličky.
Podle zvlněného okraje poznáme ruční práci
Přebytečné sklo, které zůstane nad takzvanou „kopnou“, neboli hlavicí, sklář odklepne. Ostré hrany, které tak vzniknou, jednoduše zbrousí zatavením v peci. „Je zájem, aby byl ten zatavený okraj trochu zvlněný, a tím pádem je vidět, že to je ruční práce,“ podotkl Starove. Každý výrobek, který se vyrobí, se následně musí dát chladit do chladicí pece.
