Kyjev – Celý svět nedávno sledoval příběh 33 chilských horníků, kteří museli nedobrovolně strávit 69 dní v zavaleném dole. Mnohem déle museli ale v podzemí přežívat ukrajinští Židé, kteří si tak zachránili za druhé světové války život. Někteří z nich museli v podzemním úkrytu ve spleti jeskynních chodeb vydržet déle než rok.
Židé na Ukrajině strávili několik let v jeskyni
V létě 1941 obsadila nacistická vojska západní Ukrajinu. Za frontovými jednotkami následovaly speciální oddíly SS. Jejich úkolem bylo vraždit Židy. Dorazili i do městečka Korolivka a pro tisícovku místních Židů začal boj o život. Patřila mezi ně i sedmaosmdesátiletá Jetta Stermerová, která dnes bydlí v Kanadě. Přežila jen díky svému otci, který se těsně před válkou dozvěděl o jeskyni v nepřístupných lesích poblíž města. Odvedl tam svou rodinu a přátele. Čtyřicet pět lidí se pod zemí skrývalo déle než tři roky. Hliněná pec jim dávala trochu světla a tepla. „Snažili jsme se co nejvíc spát, tak 18 hodin denně, abychom co nejméně vnímali naše utrpení a hlad,“ vzpomíná Stermerová.
Němci se Židy snažili vypátrat a dokonce naházeli výbušniny do jedné ze sousedních jeskyní. Děti a staří lidé proto podzemní úkryt téměř neopouštěli. Někteří uprchlíci strávili ve vlhké, studené a temné jeskyni 527 dní. Spali skrčení zády k sobě, aby se navzájem co nejvíc zahřáli. „Dodnes mám hrozné sny a nemůžu usnout ve tmě, musím svítit celou noc.“
Mladí muži se za nocí vydávali do okolí, aby pro své příbuzné získali alespoň něco k jídlu. „Měli jsme neustále hlad. Jen jednou, když jsem byla nemocná, dostala jsem od maminky jednu bramboru navíc. Byla jsem z toho kousku jídla tak nadšená, že jsem ji odmítala sníst a držela ji v ústech, dokud se nerozpustila,“ říká Stermerová.
Korolivka se z druhé světové války dodnes nevzpamatovala. Kdysi kvetoucí městečko se změnilo v zapadlou vesnici. Po místní židovské komunitě zbyly jenom hroby. Stále tu ale žijí lidé, kteří si na Jettu Stermerovou a ostatní lidi z jeskyní pamatují. „Vždycky přicházeli nad ránem a prosili o cokoliv k jídlu. Jinak seděli tam pod zemí v zimě a v blátě,“ vypráví obyvatelka Korolivky Jaroslava Petrovská.
Jaroslava si za války několikrát hrála s dětmi, které v noci na pár okamžiků vyšly z podzemí, aby se do něj ráno zase vrátili. „Jednou z jeskyně vynesli malou holčičku. Oči jí museli zakrýt šátkem, aby neoslepla. Strávila ve tmě pod zemí celý rok.“
Na rodiny z jeskyně si vzpomíná i 80letá Sofie Geledská. Její rodina nejprve ve svém seníku schovala dva židovské chlapce a zachránila je tak před transportem. Otec Sofie se poté stal spojkou mezi ukrytými Židy a okolním světem. „Pamatuji si, jak přišlo osvobození a otec hodil do jeskyně lahev se vzkazem, že mohou konečně vylézt. Své děti nesli v pytlích. Byly příliš zesláblé, než aby mohly chodit. Moje rodina všem upekla chleba.“
Sofie je hrdá na certifikát z jeruzalémského muzea holocaustu Jad Vašem, který potvrzuje, že její rodiče za války přispěli k záchraně lidských životů. I s jejich pomocí mohla kdysi maličká Jetta vyjít z jeskyně a poznat, jak vypadá sluneční světlo.