Heiden (Švýcarsko) - Slávu i zatracení zažil první nositel Nobelovy ceny za mír Jean-Henri Dunant, který přišel s revolučním nápadem organizovat dobrovolníky pro pomoc raněným ve válce. Vinou bankrotu prožil tento švýcarský politik, spisovatel, filantrop a duchovní otec Mezinárodního výboru červeného kříže velkou část života v chudobě a zapomnění. Vizionář, jehož myšlenky a činy změnily svět, zemřel 30. října 1910 v 82 letech. Pochován je na ústředním hřbitově v Curychu. Veškeré peníze, které Dunant obdržel spolu s cenami za přínos pro lidstvo, poukázal na filantropické účely ve Švýcarsku a Norsku. Datum jeho narození je každoročně 8. května (1828) připomínáno jako Mezinárodní den Červeného kříže.
Henri Dunant – dostal první nobelovku za mír, přesto zemřel chudý a v zapomnění
Vůli pomáhat lidem vštěpovali Dunantovi odmalička rodiče, kteří byli zanícenými kalvinisty. V rodné Ženevě byl členem Společnosti pro milodary, ve 24 letech založil místní pobočku Křesťanského sdružení mladých mužů (YMCA) a stál i u zrodu mezinárodní federace sdružení v Paříži v roce 1855. Kvůli špatnému prospěchu ale nedostudoval prestižní lyceum a uchytil se jako bankovní zaměstnanec a obchodník.
Zlomový okamžik v životě Dunanta nastal 24. června 1859 u italského Solferina, kde po krvavé bitvě na bojišti zůstalo na 40 tisíc raněných a umírajících vojáků. Dunant, který v místě pobýval náhodou, je začal s dobrovolníky ošetřovat v duchu hesla „tutti fratelli“, bez ohledu na jejich národnost. Hrůzné události v roce 1862 realisticky vylíčil v knize Vzpomínky na Solferino. V závěru svého šokujícího svědectví pak zformuloval návrh na vytvoření neutrální organizace na pomoc raněným.
Kniha vyvolala zájem politických kruhů a Dunant byl jmenován členem nově vytvořené Komise pěti (zakrátko přejmenované na Mezinárodní výbor pro pomoc raněným vojákům, od roku 1876 Mezinárodní výbor Červeného kříže), která měla prozkoumat přijatelnost jeho návrhů. Ustavující mezinárodní konference se konala v Ženevě 26. až 29. října 1863 za přítomnosti 39 delegátů z 16 zemí a vyvrcholila výzvou k zakládání národních výborů Červeného kříže.
S dalším nápadem přišel v roce 1865 - vyhlásit v Palestině neutrální kolonii, dva roky nato představil plán na vybudování „univerzální světové knihovny“. Jenže v témže roce zbankrotoval jeho mnohaletý projekt v severní Africe a firemní krach finančně postihl i Dunantovy přátele. Dveře vysoké ženevské společnosti, ke které patřil, pro něj najednou zůstávaly zavřené. Inspirátor mírového hnutí zanedlouho klesl na úroveň žebráka s nejistou existencí a posléze upadl zcela v zapomnění. Cestoval z místa na místo, zakotvil až v malé vesnici Heiden poblíž Bodamského jezera, kde posledních 18 let života strávil v nemocničním pokoji. Ze skrovného pokojíku se neodstěhoval, ani když se na něj svět znovu rozpomněl a dostal řadu ocenění, z nichž nejvýznačnější byla Nobelova cena za mír (1901). Byl jejím prvním laureátem společně se zakladatelem Francouzské mírové společnosti Frédéricem Passym.
