Ciudad Juárez (Mexiko) – Přes 30 tisíc lidských životů si za poslední čtyři roky vyžádala drogová válka v Mexiku. Jeden z pěšáků této války, který dvacet let pracoval ve službách drogového kartelu a má na svědomí vraždy a mučení, se teď rozhodl promluvit. Působivou zpověď bývalého nájemného zabijáka - el sicaria - drogového kartelu z města Ciudad Juárez zaznamenal v motelovém pokoji na americko-mexickém pomezí italský režisér Gianfranco Rosi. Jeho film El Sicario - pokoj 164 se představil na festivalu dokumentárních filmů Jeden Svět. Juárez dnes v počtu vražd na jednoho obyvatele s odstupem vede celosvětové statistiky a násilností neubylo ani poté, co federální vláda poslala do města armádu.
Zpověď mexického vraha: Nejdřív zabít, pak usekat údy
Omluvou pro vypnutý mobil je pouze smrt
Rosiho inspiroval článek Charlese Bowdena, který vyšel v květnu 2009 v magazínu Harper's. Italský režisér točil v Juárezu s policií i s místními novináři. S policisty se necítil bezpečně, ale novináři byli podle něj fantastičtí. Měli trvale naladěnou policejní vysílačku, aby věděli, kde se co děje. Z desítek hodin materiálu, které za dva měsíce natočil, ale nakonec Rosi ve svém filmu použil jen několik krátkých prostřihů. Zbytek 80minutového dokumentu se odehrává v motelovém pokoji č. 164 na hranicích Mexika a USA, kde zahalený zabiják drasticky líčí práci pro narkobarony, fungování mexické mafie a její provázanost s podplacenými policisty i státními úředníky – v Mexiku i v USA.
GALERIE
videogallery_17256
Své vyprávění doprovází výmluvným čmáráním obrázků do poznámkového bloku. Plnil do puntíku všechno, co mu jeho boss nařídil: Unášel, vraždil, mučil, vyslýchal, vymáhal dluhy, převážel drogy a dodával šéfovi auta, šperky a vyhlédnuté ženy. Peníze nebyly problém. Důležité bylo být stále na příjmu. „Když byl vypnutý mobil, byl jsi už mrtvý nebo tě chtěli zabít. Jiná omluva neexistovala,“ říká zahalený vrah.
Gianfranco Rosi, režisér snímku El Sicario - pokoj 164:
„Třicet tisíc mrtvých za poslední čtyři roky, z toho devět tisíc jenom v Juárezu, to už není obyčejná válka drogových kartelů - to je genocida.“
Správný sicario vraždí jednou ranou
Sicario také vysvětluje, že známé zohavování obětí drogových gangů má svůj význam a obsahuje jistý vzkaz. Něco jiného znamená, když leží oběť tváří k zemi, jiný vzkaz se dává tím, když leží obličejem vzhůru, má vypíchané oči nebo useknutý prst v ústech. Údy se kromě toho sekají oběti až poté, kdy už je po smrti – většinou zardoušená, říká sicario. Tehdy z ní už totiž neteče krev a nezaneřádí se koberce.
Skutečného sicaria také podle něj poznáte, jakou metodou pracuje při popravě: Zatímco rádoby zabijáci rozstřílejí auto s cílovou osobou samopalem, pravý sicario vraždí jednou ranou – buď skrz karoserii, nebo okno. Lítost projevuje vrah v dokumentu pouze u žen, které by se podle něj vraždit, mučit a znásilňovat neměly.
Mráz po zádech běhá z metod mučení, jaké mexická mafie používá. Zvlášť otřesný je popisovaný případ několika mužů, které za ramena přivázali na zvláštní zařízení a pomalu je spouštěli do 200litrových sudů s vařící vodou. Když omdleli, vytáhli je, přítomný lékař je přivedl zpět k vědomí, usekali se jim části těla, které byly zcela uvařené, a znovu se nešťastníci spustili do sudů – tak dlouho, dokud nezemřeli.
Vrahovi ukázal správnou cestu Bůh
Absolvent mexické policejní akademie pracoval pro narkomafii od svých 16 let – podobně jako řada jiných mužů zákona. Po dvaceti letech se rozhodl ze spárů kartelu vymanit. Byl to prý Bůh, kdo mu ukázal správnou cestu.
Gianfranco Rosi:
"Je zajímavé, že ve španělštině slovo el patron může znamenat jak drogového bosse, tak Boha. On tedy jednoho patrona, který mu nařizoval vraždit, vyměnil za druhého, který mu říká: 'nezabiješ'."
V roce 2007 uprchl sicario z Juárezu. Vystoupit z rozjetého vlaku ale není nic jednoduchého. Na jeho hlavu vypsali odměnu čtvrt milionu dolarů a jdou po něm, takže musí žít i s celou rodinou na útěku. Obviněn nikdy nebyl: ani v Mexiku ani v USA. I když je mimořádně chytrý a zná systém zevnitř, je podle Rosiho v podstatě mrtvý muž.
Do podobné, i když zdaleka ne tak dramatické situace, se teď kvůli filmu dostal i sám režisér. „Já už se rozhodně do Mexika vrátit nemůžu. Film se dostal na program festivalu v Guadalajaře a existuje šance, že se dostane i do distribuce, ale všechny pozvánky musím odmítat. Vím, že jsem na černém seznamu,“ říká Rosi.
Bariéra mezi Mexikem a USA problém ilegální imigrace nevyřeší
Mexiko a Spojené státy dnes odděluje v nejexponovanějším místě šestimetrová bariéra, která má zastavit přistěhovalce a pašeráky. Washington na její stavbu a modernizaci dává horentní sumy; její zastánci by chtěli ještě přísnější opatření, kritici naopak žádají okamžitou demolici bariéry a označují ji za „zeď hanby“.
Ještě před dvaceti lety byla hranice mezi americkým San Diegem a mexickou Tijuanou hlavní bránou ilegální imigrace do Ameriky. Právě tudy proudily do USA za svými sny statisíce lidí ročně, den za dnem agenti zatýkali běžně přes tisíc nelegálních imigrantů. Kvůli chaosu a násilí se stalo získání kontroly nad hranicí zásadní. V USA žije 11 milionů ilegálních přistěhovalců, drtivá většina z Mexika. V době blahobytu jsou vítanou pracovní silou, v čase krize naopak ideálním terčem xenofobie.
San Diegu přinesla zeď na hranici úlevu, kriminalita zde klesla na 40 procent. S bariérou se ale vytvořila i jasná čára mezi blahobytem a chudobou. Plot příval imigrantů zpomaluje, nikdy ho ale nezastaví, dokud na tom budou Mexičané tak špatně, že budou riskovat smrt kvůli vyhlídce na lepší život. A celníci budou nacházet stále sofistikovanější tunely přímo pod svýma nohama a v nich tuny drog, dokud po nich v ulicích amerických měst bude taková poptávka. „Dokud se nezmění příčina problémů, nepomůže sebesofistikovanější plot,“ říká zpravodaj ČT Michal Kubal.
GALERIE
El sicario