Moskva – Patnáct milionů let spalo obří jezero pod antarktickým ledem. Ruští badatele jsou teď už jen krůček od toho, aby ho probudili a odhalili jeho tajemství. Vědci doufají, že v jezeru najdou stopy prehistorického života. Badatelé si ale musí dávat při pátrání velký pozor - vrty by mohly fatálně narušit život v jezeru a v nejhorším případě i na samotné planetě.
Vydá antarktické jezero stopy prehistorického života?
Prorazit ledovou krustu trvá týdny. Polárníci ze stanice Vostok se postupně provrtávali až do současné hloubky 3 750 metrů. Posledních pár metrů překonají, až pominou současné tuhé mrazy.
Vostok stojí na nejméně pohostinném místě planety. V roce 1983 tu byla naměřena teplota minus 89,2 stupně Celsia. Větší mrazy teploměry na Zemi nenaměřily. „Podmínky během vrtů jsou opravdu nesrovnatelné s jakýmkoliv jiným místem na Zemi. V takovém prostředí ještě nikdy nikdo takhle nepracoval,“ popisuje vedoucí expedice Valerij Lukin.
Reportáž Hany Andělové (zdroj: ČT24)
Odměna za námahu by mohla být sladká – je pravděpodobné, že se v hlubinách dobývaného jezera vyvinuly druhy organismů, které lidstvo dosud nezná a které šly vlastní evoluční cestou, odlišnou od toho, jak postupoval vývoj na ostatních místech Země. A vědci zároveň dodávají, že průzkum by mohl napovědět, jak to asi vypadá s formami života na místech ve vesmíru s podobně extrémními podmínkami, tedy Marsu anebo třeba na Europě, což je jeden z měsíců planety Jupiter. „Naší vědeckou prioritou je zjistit co nejvíce o unikátním životě, který tady kypěl několik milionů let naprosto bez kontaktu se zemskou atmosférou,“ dodává Lukin.
Tým badatelů z Vostoku původně počítal s tím, že se mu podaří provrtat až k jezeru ještě do začátku zimního období. To sice nevyšlo, ale už dosavadní objevy jsou fascinující. „O jezeře samotném máme v tuto chvíli mnoho slibných informací, takže dokážeme trochu předvídat, co nás čeká, až dosáhneme cíle,“ raduje se glaciolog Vladimír Lipenkov. „Naši kolegové při vrtání narazili už v hloubce asi tří a půl kilometru na vrstvu ledu tvořenou původně vodami jezera. Vytvořila se na sklonku doby ledové. Takže v tuto chvíli máme k dispozici 180metrovou “jezerní„ vrstvu.“
Většina vody z jezera ale nezamrzla – díky krustě ze sněhu a ledu. Ta funguje jako peřina – udržuje pod pokličkou teplo z geotermálních zdrojů, které brání zamrznutí. Vědci proto řeší jedno dilema – co se stane, až se provrtají k vodní hladině. Při práci používají nemrznoucí chemikálie, kerosin a freon – a hrozí i riziko, že do jezera zanesou viry. Stejně tak ovšem mohou cosi neznámého nevědomky přenést z jezera na zemský povrch. „Musíme dbát hlavně na to, aby vrtací práce neohrozily životní prostředí. Cítíme velkou odpovědnost – a to je snad znát na všem, co u jezera děláme,“ upozorňuje Vasiljev.
Ruští badatelé pojmenovali „své“ jezero Vostok. Velikostí je srovnatelné s Bajkalem nebo s jezerem Ontario. Voda v něm je ovšem přesycená kyslíkem tak, jako v žádné jiné vodní ploše. Vostok má i další nej: Je největší, nejhlubší a nejizolovanější z asi 150 místních ledovcových jezer. Soustavu obrovských vodních ploch pod ledem ukázaly satelitní snímky koncem 90. let. Na dalších místech Antarktidy tak pátrají po tajemstvích pohřbených pod ledem i američtí a britští vědci. Cítí šanci – jde o jedno z posledních míst na Zemi, kde se dá ještě něco velkého objevit.
