Praha - V srpnu 1968 i Rusko žilo svými nadějemi. Byly to roky plné uvolnění, pocit svobody narůstal. I Rusko dostávalo strach a stálo na křižovatce. Na konci socialismu s lidskou tváří byla invaze. Tak se stalo, že Rusko vyrobilo z bratrů nepřátele. „Byl život do 21. srpna a po 21. srpnu. Osmašedesátý je rokem našeho sebeurčení. Ten den přímo nebo zprostředkovaně zpečetil velkému množství lidí jejich další osud. Někteří definitivně zamířili do disidentského hnutí, někoho to přivedlo dokonce do vězení a někdo naopak couvl a naprosto uvědoměle zamířil ke komunistické kariéře,“ vypráví v dokumentu ČT „Invaze 1968. Ruský pohled“ sovětský disident a historik Arsenij Roginskij.
Jaký byl 21. srpen z ruské perspektivy?
Ta slova znamenají, že Češi a Slováci nebyli se svým pražským jarem zdaleka sami. I Rusové měli vlastní jaro. Bylo starší, komplikovanější a tomu pražskému de facto otevřelo dveře, když odstartovalo vlnu uvolnění v totalitním východním bloku během první poloviny šedesátých let. A pak nečekaný konec – ozbrojená invaze do Československa 21.srpna 1968.
Speciál „21. srpen 1968 z ruské perspektivy“, který nabídnl unikátní pohled na sovětskou okupaci viděnou z druhé strany, tedy očima sovětských vojáků, novinářů a dokonce i disidentů, kteří tehdy tento násilný akt veřejně odsoudili. O svých zážitcích z invaze do Československa hovořili generálové Pavel Kosenko a Eduard Vorobjov, tehdejší výsadkář Boris Šmeljov, ale i skupina tehdejších sovětských disidentů, kteří jako jedni z mála našli odvahu proti okupaci ČSSR veřejně protestovat – Natálie Gorbaněvská a Viktor Fajnberg. O svých zážitcích ze srpna 1968 hovoří i Michail Gorbačov, Ludmila Alexejevová, Vladimir Lukin a řada dalších osobností.
21. srpen 1968 z ruské perspektivy (zdroj: ČT24)
A co vlastně spojuje ruské a pražské jaro?
V Moskvě a Petrohradě se v té době oteplení pomalu rodí i tzv. „Živagovy děti“. Mladá liberální inteligence, která si po vzoru Pasternakova Doktora Živaga touží vybojovat zpět alespoň malý kus osobní svobody. Po desetiletích sovětského vymývání mozků má samozřejmě opatrnější cíle než její vrstevníci jinde. „Byli jsme mladí, nezkušení a vychovaní v sovětském systému. Neexistovala možnost vystoupit, brali jsme socialismus jako hotovou věc. Nás zajímala jeho nedokonalosti. Proč se s lidmi zachází tak krutě? Proč se děje ta či ona nespravedlnost?“ vzpomíná někdejší členka mladého neformálního hnutí Ljudmila Alexejevová.
Souboj o minimální prostor svobody je ale tvrdý a neúprosný. Po násilném sesazení Chruščova z funkce předsedy KSSS a nástupu Leonida Brežněva v roce 1966 začíná vyděšený totalitní stát znovu utahovat šrouby. Břežněv a jeho hlavní ideolog Michail Suslov obnovují stalinské termíny „generální sekretář“ a „politbyro“. Pro mladé Živagovy děti v brežněvovském světě již není tolik prostoru, což ale zjišťují postupně. Prvním výstražným výstřelem nového režimu je proces se spisovatelem Josifem Brodským (1964) a o rok později s jeho kolegy Andrejem Siňavským a Julijem Danielem. V zahraničí vydali pod pseudonymy kritické texty a doma přichází nemilosrdný trest. Zatčení, soud a pět, respektive sedm let vězení plus další roky vyhnanství.
Po akci následuje reakce. Na moskevském Puškinově náměstí se poprvé v sovětské historii na podporu uvězněných spisovatelů nesměle protestuje. Poprvé vznikají petice. Není to ještě skutečný disent, jen skupina lidí, kteří si nechtějí vzít malý zbytek čerstvě nabyté svobody.
- Srpen 1968 v ulicích zdroj: Vladimir Lukin http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2803/280264.jpg
- Srpen 1968 v ulicích zdroj: Vladimir Lukin http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2803/280266.jpg
- Srpen 1968 zdroj: Vladimir Lukin http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2803/280261.jpg
- Srpen 1968 v ulicích zdroj: Vladimir Lukin http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2803/280259.jpg
Pod sílícím tlakem režimu hledají oporu všude. Právě tady někde se rodí i propojení Živagovských dětí s pražským jarem. Poté, co se vlna sovětského oteplení přelila do sovětských satelitů a do čela KSČ v lednu 1968 nastoupil Alexander Dubček, nabírají reformy v Československu na síle. Mladé liberální Rusy to zajímá a povzbuzuje. Dění v Praze berou jako zrcadlo. To, co se nedaří doma, se může povést alespoň v malém Československu a obloukem vrátit zpět. „Ta neobyčejná formulace – socialismus s lidskou tváří – to byla naprostá trefa do černého! Tak výstižné, tak blízké tomu, co jsme sami chtěli. Československo byla slovanská země, takže se to dalo dobře sledovat. Mnozí z nás uměli nebo se začali učit česky. Kupovali Rudé právo, Literární listy a další československé noviny, všechno četli a překládali. My jsme to pak tiskli na psacím stroji a v ruštině šířili dál… Věděli jsme, co se v Československu děje a napjatě jsme to sledovali. Nešlo jenom o Čechy a Slováky, ale taky o nás. Doufali jsme, že naše politbyro bude mít dostatek rozumu, aby nechalo malé Československo ten experiment u sebe provést,“ popisuje pocity liberální sovětské inteligence k dění v Československu Ljudmila Alexejevová.