Praha – Životní příběh československého leteckého esa Otto Smika jako by vypadl z pera zručného scénáristy. Komplikovaný původ, brzký odchod z domova, těžké začátky u letectva, dobrodružství v Holandsku i smrt obestřená tajemstvím vytváří kolem talentovaného pilota auru legendy. Nikoliv nezaslouženě, neboť Smik byl především skvělým stíhačem a v necelých třiadvaceti letech položil svůj život za svobodu země, kterou sám poznal pramálo. Až do svých dvanácti totiž vyrůstal na Kavkaze, kde se také 20. ledna 1922 narodil.
Nejlepší Slovák ve službách slavné RAF
Otec Otto Smika pocházel ze slovenského Tisovce a za první světové války byl zajat na ruské frontě. Po válce se usadil v Boržomi nedaleko Tbilisi a vzal si za ženu gruzínskou Židovku. Smikův původ je tedy poněkud kosmopolitní, matka totiž měla i ruské předky, Otto sám se však považoval za Čechoslováka. Svou „vlast“ však poznal až v roce 1934. Po oficiálním navázání diplomatických styků mezi ČSR a SSSR se rodina mohla vrátit na Slovensko. Mladý Smik v Bratislavě vystudoval dvouletou soukromou obchodní školu, povolání úředníka, které krátce vykonával, ho ale nijak neoslovilo.
Jeho snem totiž vždy bylo létání. Ještě v Boržomi sestrojil první model letadla, v modelářské soutěži ve Vajnorech získal v roce 1937 první cenu, vedle toho se stal členem Masarykovy letecké ligy a začal navštěvovat plachtařský kurs. V pouhých sedmnácti letech měl už na kluzácích nalétáno přes dvacet hodin. V té době ale zároveň vznikl Slovenský štát a začala druhá světová válka. Smik se stejně jako mnoho dalších československých pilotů rozhodl přidat k zahraničnímu odboji a krátce po svých osmnáctých narozeninách opustil Slovensko.
Pro emigraci si vybral tzv. balkánskou trasu přes Maďarsko, kde dostal na francouzském konzulátu falešný pas, do Jugoslávie. Zde se spojil s dalšími uprchlíky a přes Řecko, Turecko a Írán se dostal počátkem června 1940 do Francie, kde se hned přihlásil u československé letecké skupiny v Agde. Než však mohl začít výcvik, Francie padla a Smik odplul do Anglie. Kariéru v RAF začal jako důstojnický sluha a k základnímu leteckému výcviku se dostal až v září 1941. První polovinu následujícího roku strávil na výcviku v Kanadě a operační výcvik absolvoval v říjnu 1942.
Zároveň Smik obdržel nejnižší důstojnickou hodnost Pilot Officer, zatímco v československé armádě byl nadále pouhým desátníkem, což se brzy stalo zdrojem problémů. Smik byl na počátku roku 1943 přidělen nejprve k 312. a brzy poté k 310. peruti, nebyl však vlídně přijat. Někteří starší piloti negativně vnímali, že mladík po výcviku má vyšší hodnost, důstojníci z povolání zase fakt, že neabsolvoval důstojnickou akademii v ČSR. Mladý pilot situaci vyřešil jednoduše, na vlastní žádost odešel k britské jednotce. Nejprve na dva měsíce do Skotska s 131., od března pak přešel ke 122. peruti do Hornchurchu.
Zde absolvoval první bojové lety na stroji Supermarine Spitfire Mk. IX a 13. března 1943 také dosáhl prvního vzdušného vítězství, když sestřelil Messerschmidt Bf 109. Později zničil také jednu lokomotivu a druhou poškodil. Po skončení operačního působení jednotky přešel v květnu téhož roku k 222. peruti, která byla právě nasazena do okolí Hornchurchu. Do 18. října, kdy po odlétání 121 bojových letů nastoupil na předepsaný odpočinek, si Smik připsal celkem 7 sestřelených nepřátelských letounů a jeden ve spolupráci, čímž se stal nejlepším československým letcem v tomto roce. Nejúspěšnější pro něj bylo 27. září, kdy během dvou operačních letů zničil dva Focke-Wulfy Fw 190 a další Bf 109.
Jeho zásluhy byly oceněny vysokým britským vyznamenáním DFC – Distinguished Flying Cross (Záslužný letecký kříž) a několik následujících měsíců působil Smik jako letecký instruktor. V březnu 1944 se vrátil do aktivní služby u 310. československé perutě, tentokrát už bez větších problémů. Jednotka se v té době připravovala na invazi do Normandie, kde později sloužila k ochraně invazních pláží a útokům na dopravu wehrmachtu. V červenci byla 310. peruť převelena zpět na Ostrovy k ochraně před střelami V-1. Smik 8. července sestřelil během jediného dne tři tyto letounové střely a následně se stal velitelem letky B u 312. perutě.
Otto Smik si se svým rojem připsal mimo jiné zničení tří vlakových souprav na letišti Steenwijk koncem srpna 1944, Štěstěna se však poté od mladého pilota odvrátila, i když ne úplně. Při návratu z akce 3. září zaútočil Smik na letišti Gilze-Rijen na maskované německé bombardéry Ju88, dva sice zničil, ale protiletadlový flak poškodil jeho Spitfire a musel nouzově přistát za nepřátelskými liniemi. Podařilo se mu však uniknout pronásledování a spojit se s holandským hnutím odporu, které ho pak po několik týdnů ukrývalo. Poté úspěšně překročil německé linie a z Antverp se na konci října dostal zpět do Anglie.
Jako jeden z mála československých stíhačů na západní frontě Smik operačně působil na kontinentě, československý stíhací wing byl totiž z první linie stažen, neboť neměl dost personálu na krytí očekávaných vysokých ztrát, které vznikaly především při nebezpečných útocích na pozemní cíle. Jako mimořádně schopný velitel byl povýšen na Squadron Leadera a 13. listopadu se ujal velení 127. perutě, která operovala nedaleko Grimbergenu v Belgii. Smik se však z velitelské funkce radoval pouhé dva týdny…
Při ozbrojeném průzkumu v oblasti mezi Arnhemem a Zwolle nenalezla Smikova peruť 28. listopadu žádný cíl a velitel se proto rozhodl k útoku na železniční stanici Zwolle, ačkoliv byla poměrně silně bráněna flakem. Hned na začátku akce byly zasaženy dva ze Spitfirů, mezi nimi i Smikův. Ten se snažil s poškozeným strojem ještě nouzově přistát, ale havaroval na farmě Blooksteed v obci Ittersum poblíž Zwolle a byl na místě mrtev. Pochován byl v Kranenburgu pod označením „neznámý Angličan.“
Po skončení války došlo díky souhře administrativních chyb a zmatených svědectví k záměně a Smik byl pochován v Bruselu jako Henri Taymans. Belgičan Taymans pilotoval druhý sestřelený Spitfire, ten dopadl do bahnitého příkopu u trati Kampen – Zwolle. Trosky druhého letounu i s Taymansovým tělem byly z příkopu vytaženy a identifikovány až v roce 1965, kdy se celá záhada okolo Smikovi smrti definitivně vysvětlila. Smikovy ostatky byly převezeny nejdříve na spojenecký hřbitov Agdem u Gentu a v roce 1994 na Slovensko, kde nalezl poslední odpočinek v bratislavském Slávičom údolí.
Na místě smrtelného pádu u farmy Bloksteeg byla v březnu 1992 Smikovi odhalena pamětní deska a jedna z ulic Zwolle nese dnes jeho jméno. Během své krátké, leč velmi úspěšné válečné kariéry obdržel Smik řadu vyznamenání, mimo jiné pětkrát Československý válečný kříž, dále Československou medaili Za chrabrost, Řád MRŠ III.tř., francouzský Croix de Guerre s palmou či britské Defence Medal a Air Crew Europe Star. V roce 1995 byl na Slovensku povýšen na generálmajora in memoriam.