Trojměstí Jérez de la Frontera, El Puerto de Santa María a Sanlúcar de Barrameda. Vítr od oceánu, teplé andaluské podnebí a vynikající vinná réva vytvářejí ideální podmínky pro vznik výjimečného. Odtud a ne odjinud pochází sherry. Zhruba 300 kilometrů směrem na severovýchod leží dvojice měst Baeza a Úbeda, důkazy, že Andalusie není poseta jen arabsko-berberskými a antickými památkami. Renesanční sídla se nenápadně zjevují uprostřed nekonečných jaénských olivových hájů. Olivový olej a sherry – dvě podmanivé tekutiny. Dva kouty, kde se člověk může skrýt ve stínu granadské Alhambry nebo córdobské Mezquity.
Krajem sherry a renesance v oleji
Na téměř nekonečnou náhorní plošinu Mesetu pokukují černí býci. Na vyprahlých pláních po celém Španělsku se hrdě tyčí tajemní muži s kytarami. Výsostné právo lemovat silnice dostaly tyto již tradiční bezejmenné reklamní poutače. Známé symboly odkazují na výrobce sherry. Flamenkový hráč v klobouku a s kytarou nedbale opřenou o bok láká na jerezké Tío Pepé firmy Gonzalez Byass. Mohutní býci zvou zase na sherry ze sklepů firmy Osborne v El Puerto de Santa María.
Procházka mezi dubovými sudy
Držet lahev a pít není všechno. Sherry si zaslouží bližší průzkum. Kromě velkých podniků, kam je třeba exkurzi domluvit dopředu, je možné se dostat i do menších bodegas – sklepů, kde sherry dostává svůj čas. Jednou z takových tichých výroben je rodinný Gutiérrez Colosía. Může se stát, že průvodkyní je dcera pana majitele, angličtinou sladkou jako ta nejsladší tekutina z okolních sudů pak popisuje druhy, výrobu a chutě sherry.
Nejžádanější z druhů je však poctivě suché světle zlaté fino. Chutná po mandlích, zraje zhruba tři roky a má 15 % alkoholu. Na první ochutnání může překvapit svou nekompromisností, ale po čase dokáže svému obdivovateli nabídnout nečekané, asi daleko více než velmi sladcí příbuzní. Temně zlatavé amontillado s ořechovým aroma je také suché a má 18% obsah alkoholu. Stejně jako fino nejprve zraje bez přístupu kyslíku pod kvasnicovým povlakem, nazývaným flor. Poté je však dotvořeno oxidací. Mahagonové oloroso může život osladit. Zraje nejméně šest let. Možná právě ono je pro neznalého tím pravým prototypem sherry. Všechny tyto druhy se vyrábějí z odrůdy palomino, ne tak sladkosladký Pedro Ximénez, který se lisuje z vysušených hroznů. Smícháním s olorosem pak vzniká cream – velmi oblíbený produkt britské vyšší třídy.
Býk zve na sklenku sherry
Kroky vedou podél dubových sudů pěkně srovnaných do tří pater. Před časem se z tohoto sklepa vyváželo sherry do bodegas velkých firem. Před patnácti lety se však rozhodli, že si sherry budou vyrábět pod svou vlastní značkou. Klidná prohlídka mezi tiše pracujícím mokem končí ochutnávkou – od suchého až po sladké a těžké. Sherry má mnoho podob. A koupit si ho můžete jak ve vkusné skleněné lahvi, tak i v plastové dvoulitrové lahvi, když potřebujete hasit žízeň ve spěchu nebo večer na pláži.
Zcestovalý nápoj
Denominace Jerez-Xeres-Sherry vznikla sice oficiálně až v roce 1933, ale už Kryštof Kolumbus si na svých plavbách pochutnával na posíleném víně z andaluského cípu. A není to náhoda. V El Puerto de Santa María se seznámil Juanem de la Cosa, majitelem slavné vlajkové lodi Santa María, která s Ninou a Pintou v roce 1492 vyrazila objevovat západní cestu do Indie. A v roce 1498 ze Sanlúcaru odplul Kolumbus na svou třetí výpravu do Karibiku.
GALERIE
Sherry čeká a tiše pracuje autor: Iva Mrázková, zdroj: ČT24
Sherry je zcestovalé. Důkazem může být i to, že je všeobecně známé pod svým anglickým názvem. Může za to snad anglický mořeplavec Francis Drake, který v roce 1587 vyplenil nedaleký přístav Cádiz a odvezl si domů kořist čítající mimo jiné 2 900 sudů vína a jerezu, tedy vlastně sherry?
Skok do olivovníkových cest bez konce
Všude samé olivy. Jeden strom vedle druhého. Vrásčité kmeny starých kmetů s prošedivělým listím a křivičnými větvemi. Překvapivě plodní a životodární kmeti. Řady, stovky řad utíkají přes horizont. A mezi nimi dvě tečky. Od kraje sherry, odkud se cestovalo do nekonečných dálek, je tento kout vzdálený, vlastně asi odevšad je to daleko. Není tu moře s vůní neznámého. Přesto Baeza a Úbeda stojí za návštěvu, alespoň za krátkou zastávku. Proč? Španělé si odpočinou při siestě, krajina Baezy a Úbedy je siestou při cestách Andalusií. Odpočinek v renesanční oáze.
Představujte si. Je krátce po poledni, oblaka zahalují jinak většinou žhnoucí nebe. Místní odklopýtali domů, v kancelářích šepot. Jen vy a drobná Baeza. Zašlá univerzitní sláva se odráží v bohatosti budovy Staré univerzity. A naproti další ze sídel, která jako by neodpovídala svou prostorností vnějšímu celku přítomnosti, přesto sem pasuje přesně – Palacio de Jabalquinto. Odtud už je to jen skok do drobného kopce na náměstí. Jen vítr, který se ještě před chvíli prohnal korunami olivovníků, si to namířil do kamenných zákrut, aby si prohlédl náměstí s korunou. Tu tvoří slohově pestrá katedrála, jejíž původ spadá do 13. století.
GALERIE
Krásy paláce Jabalquinto autor: Iva Mrázková, zdroj: ČT24
S větrem o závod, nikoli vypjatý, se můžete stoulat dolů na Plaza del Pópulo, kterému na jedné straně dominuje Villalarský oblouk připomínající jedno z mnohých vítězství Karla V. Oči přes náměstí, kam si i čas chodí odpočinout, přelétnou ke Lví kašně, jejíž plastiky pocházejí z dávných ibersko-římských dob. Bloumalo by se, siesta je dlouhá, nikde nikdo, ale vítr už upláchl do Úbedy.
Kde se točí kruhy
Mohlo by se zdát, že o trochu větší Úbeda bude živější… Nemusí být. Někdejší kastilská bašta, odkud proudili křesťané dále na jih, netepe stále. Čas si může dávat na čas i zde. Historickému jádru vládne jeden muž – Andrés de Vandelvira. Stavitel, který vymodeloval Úbedě renesančně barokní rysy. Možná že by se ke kapli Capilla del Salvador del Mundo hodily fanfáry. Vždyť vážená rodina Cobos, která si tuto kapli nechala Vandelvirou vybudovat, si jich u královského dvora jistě mnoho vyslechla. Velkolepé průčelí a snad ještě více fascinující oltář vyzývají přinejmenším k harmonickému vpádu varhan. Na druhou stranu je ale čas siesty a klid si přeje pro pozůstalé vážené rodiny Cobos i drobně ušatá soška Panny Marie.
Procházelo by se, honosných paláců je tu dostatek a občas průhled do olivových dálek připomene okolní svět. Čas se, nejen podle stoiků, točí v kruhu. V hrnčířském kruhu? Ve čtvrti San Millán se točí kruhy od nepaměti. V jednom ze zdejších domků vytváří talíře, vázy i sousoší jedni z nejznámějších španělských hrnčířů – rodina Titových. Pablo, syn Paka Tita, zve do domu-obchodu-dílny-muzea. Keramické bysty královské rodiny se střídají s fotografiemi, na kterých si slavní hrnčíři podávají ruku s Janem Karlem I. Cyklus ze života Dona Quijota nebo třeba ty nejobyčejnější misky na prodej. A kruhy se točit nepřestávají.
Trojice a jeden pár měst. Oba kraje leží na kraji. Na kraji provincie a možná i na kraji zájmu turisty, který Andalusií jen prolétne. Kdyby dojem uměl zvát, pak ať předešlé řádky volají zvýšeným hlasem. A to nejen milovníky suchého nebo sladkého sherry, objevitele Kryštofa Kolumba, Atlantiku, oliv, renesančních paláců, divých barokních oltářů, hrnků a horka, ale třeba ty, kteří touží po odbočce z hlavních cest.