Moskva - Buzuluk, město na hranici kazašské stepi a úpatí Uralu, se dvakrát zapsal do historie Československa. Za první světové války zde pobývala část legionářů a během druhé světové války v tomto ruském městě vznikla první československá vojenská jednotka na území Sovětského svazu. Šlo o první československý samostatný polní prapor, u jehož vzniku 15. července 1942 stál pozdější prezident Československa Ludvík Svoboda. Ten se proslavil v bitvách u Sokolova či Kyjeva. Vojenské úspěchy takzvané Svobodovy armády později využili komunisté k propagandistickým účelům.
Z Buzuluku na Duklu – československá jednotka úspěšně bojovala proti nacistům
Souhlas s vytvořením československé zahraniční jednotky na sovětském území dal Josif Stalin teprve poté, co nacistické Německo napadlo SSSR. Opatření bylo zakotveno v nové československo-sovětské smlouvě z 18. července 1941 a rozhodnutí bylo dále stvrzeno podpisem vzájemné vojenské úmluvy v září téhož roku.
Náborová výzva byla v sovětských novinách a rozhlase uveřejněna v lednu 1942. Kromě čs. občanů mohli do vojska vstupovat i sovětští občané české a slovenské národnosti. Polní prapor začal de facto fungovat již 12. února 1942, předepsaných počtů pro jeho vznik bylo dosaženo 15. července (47 důstojníků, dva rotmistři, 876 vojáků a 43 vojákyň). Organizace a výcvik jednotky byly svěřeny podplukovníkovi Ludvíku Svobodovi, který měl zkušenosti s velením dobrovolnické jednotky z Polska.
Odvedenci se kromě tvrdého vojenského výcviku potýkali s tíživou zdravotní situací, krutou zimou a horkým poduralským létem. Často byli odesíláni na různé hospodářské práce. Zázemí měli ve staré buzulucké škole, která dříve sloužila jako kasárna. Přestože nosili anglické uniformy, skvěl se jim na čepicích československý lvíček.
Zatímco výcvik praporu se řídil vojenskými předpisy předmnichovské armády, bojový výcvik se prováděl podle předpisů Rudé armády. Než v říjnu 1942 došla zásilka automatických pušek a kulometů, cvičily jednotlivé roty pouze se starými vintovkami s dlouhými bodáky.
Složení jednotky bylo národnostně, názorově a věkově značně pestré. Jádro útvaru tvořili vojáci a dobrovolníci z čs. legionu v Polsku, kteří byli po záboru Polska zajati a internováni v SSSR. Významně zastoupeni byli v jednotce Židé, kteří po útěku z ČSR skončili v sovětských lágrech, stejně jako tisíce uprchlíků z Podkarpatské Rusi.
Po otřesných zkušenostech z táborů na Sibiři a Dálném východě byl pro mnohé z nich vstup do čs. vojenské jednotky jedinou záchranou. Desítky z nich se však po příjezdu do Buzuluku přes obětavou práci zdravotníků nepodařilo zachránit. V jednotce rovněž sloužily celé rodiny, a zatímco mladí podstupovali bojový výcvik, staří se zaučovali v týlu.
V různorodém kolektivu celkem přirozeně docházelo k názorovým třenicím. Ačkoliv se velení snažilo všemožné nacionalistické, antisemitské a komunistické vášně tlumit, ocitala se jednotka pod stále soustavnějším vlivem československých komunistů a sovětské tajné policie NKVD. Náčelník čs. vojenské mise v SSSR plukovník Heliodor Píka o tom v depeších informoval exilovou vládu v Londýně, ta však na dění v SSSR neměla vliv.
Bojový výcvik v Buzuluku trval jeden rok, 30. ledna 1943 byl téměř tisícihlavý útvar odvelen na frontu, kde mohl naplnit svůj prvořadý cíl - boj proti nacistickému Německu. Bojovým křtem praporu byla obrana vesnice Sokolovo jižně od ukrajinského Charkova. Vojáci se vyznamenali i v bitvách u Kyjeva, Dukelského průsmyku či Liptovského Mikuláše.