Až dosud Německo striktně oddělovalo pravomoci policie a armády tak, že policii náleželo řešení vnitrostátních záležitostí, zatímco armáda se zaměřovala pouze na obranu státu před vnějším nebezpečím. Země se tak snažila vyhnout neblahému dědictví nacistického státu, který armádu zneužíval v boji s „vnitřním nepřítelem“.
Rozsudek pléna ústavních soudců klade velký důraz na to, aby použití vojenských prostředků bylo možné pouze ve skutečně krajních situacích „katastrofických rozměrů“. Nebude tedy možné nasazení armády posvětit kdykoli, když na řešení bezpečnostní situace či nenadálého neštěstí nebude stačit policie, a armáda má být volbou „poslední záchrany“.
Ústavní soudci, kteří v plénu rozhodovali teprve popáté od roku 1945, ale zároveň znovu zakázali sestřelení civilního letadla s pasažéry, i kdyby bylo v rámci teroristického útoku použitelné jako zbraň proti dalším občanům. Podpořili tak předchozí rozsudek soudního senátu z roku 2006, který došel k závěru, že likvidace civilního letadla by byla porušením základního lidského práva na život, neboť nevinní cestující by se stali pouhým objektem státní akce.
