Londýn – Cestovat městem pod zemí? Byl to nepochybně svérázný nápad – vždyť tak z toho města cestující nic neuvidí! V Londýně to přesto zkusili, snad proto, že některé jeho části v polovině 19. století nevypadaly až tak reprezentativně. První podzemní trať spojila nádraží Paddington a ulici Farringdon, slavnostní otevření proběhlo 9. ledna 1863 a další den se svezli první cestující. Dnes se londýnským podzemím proplétají hned dva systémy podzemní dráhy, nemluvě o lehkém metru na východě města a trati Overground. Londýnské metro nepostrádá řadu zajímavostí, jeho historie ovšem má i temné momenty.
Parní lokomotivy pod londýnskými ulicemi zahájily novou éru
Londýn byl ve druhé polovině 19. století největším městem světa. Obývali ho lidé všech společenských vrstev, kteří za svými cíli putovali čím dál plnějšími ulicemi. Myšlenka na jejich přepravu pod zemí vznikla již kolem roku 1850 a v roce 1855 schválil parlament stavbu první šestikilometrové trati z paddingtonského nádraží přes nádraží King's Cross na Farringdon Street. Stavba trvala osm let, zdržel ji nedostatek peněz. Nakonec podzemní dráhu zachránil majitel pozemků v místech, kudy měla nová podzemní železnice vést – Charles Pearson. Tušil zajímavou příležitost, a tak neváhal stavbu trati podpořit. Současně nechal zbourat chudinské domy v okolí trasy a nahradil je novými budovami. Slavnostní otevření Metropolitan Line proběhlo 9. ledna 1863, aby další den začala pravidelná veřejná doprava.
Reportáž Hany Scharffové (zdroj: ČT24)
Linky londýnského metra
- Metropolitan – první úsek zprovozněn r. 1863 (vysoký profil)
- Hammersmith & City (dříve součást Metropolitan Line) – 1963 (vysoký profil)
- District – 1868 (vysoký profil)
- Circle – 1884 (vysoký profil)
- Northern – 1890 (nízký profil)
- Waterloo & City – 1898 (nízký profil)
- Central – 1900 (nízký profil)
- Piccadilly – 1906 (nízký profil)
- Bakerloo – 1906 (nízký profil)
- Victoria – 1968 (nízký profil)
- Jubilee – 1979 (nízký profil)
Od šesti parních kilometrů k 402 elektrickým
Londýnským podzemím zprvu nejezdily elektrické vlaky, nýbrž soupravy s parními lokomotivami. Tunely sice byly vybaveny důmyslným větracím systémem, znamenalo to ale značné dodatečné náklady. Přesto pára vládla londýnskému podzemí skoro 30 let, než se podařilo postavit první trať dnešního systému Tube nazvanou City & South London Railway, která dnes tvoří součást Northern Line. Na ní již jezdily elektrické vlaky – první v roce 1890 – které postupně podzemní městskou dopravu ovládly. Samotná City & South ovšem do systému podzemní železnice zprvu nepatřila, začleněna byla až v roce 1913. V té době už byly elektrifikovány i starší trati, k zásadní proměně podzemního cestování v Londýně došlo v roce 1905.
Dnes má londýnské metro 11 linek s 270 stanicemi, které spojuje 402 kilometrů tratí (je tak třetí nejdelší podzemní dráhou světa po Pekingu a Šanghaji). Každý, kdo do Londýna přijede, si může povšimnout, že jde ve skutečnosti o dva systémy. Jeden z nich – známý jako Tube – používá malé vlaky, jejichž průjezdní profil je uzpůsoben nízkým tunelům. Jeho základem je právě City & South London Railway z roku 1890. Linky, jejichž základy jsou ještě starší, však používají větší vagóny, které projíždějí prostornějšími tunely a častěji vyjíždějí na povrch. Tento systém bývá občas označován jako Subsurface.
- Metro malého profilu (tube) autor: Milan Dolejší, zdroj: ČT24
- Metro velkého profilu (undersurface) autor: Milan Dolejší, zdroj: ČT24
Londýnské metro je sice nejstarší, jedno z největších a pro cestující přívětivé díky své síti, díky níž lze objet většinu zdržení, která se mohou vyskytnout (výluky, havárie apod.), ale přesto lze najít mnoho nedostatků. Jedním z nich je právě velikost sítě a především její neunifikovanost. Obnova vozového parku musí probíhat vždy po částech vzhledem ke dvěma různým systémům. Zcela ideální není ani organizace provozu, díky čemuž se vytvářejí zpoždění. Ve špičkách potom jezdí metro přeplněné. Svérázně jsou řešeny i některé stanice – v centru Londýna lze narazit i na místa, kde se cestuje od nástupiště k povrchu výtahem.
Podzemní dráha dala světu také větu „Mind the gap“, tedy výzvu, aby cestující nespadli do díry mezi vlakem a nástupištěm. Cestující ji znají již od 60. let, kdy bylo v londýnském metru zavedeno automatické hlášení.
Tragédie londýnského metra: nehoda, požár i teroristé
Zatímco občasné bloudění ve stanicích, padání do díry nebo zpoždění spojů jsou spíše kuriozity, historii londýnského metra poznamenaly i mimořádně nešťastné události. Tři největší tragédie londýnského metra měly každá jinou příčinu. V roce 1975 (28. února) zemřelo 43 lidí při nehodě ve stanici Moorgate. Přijíždějící vlak nezabrzdil, podle svědků dokonce zrychlil, koncovou stanici Northern Line (Severní linky) projel a narazil do zdi na konci trati. Přesná příčina havárie nebyla stanovena – vyšetřovatelé vyloučili technickou závadu, vina tak zřejmě spočívá na strojvedoucím (při nehodě zahynul), který ovšem podle vyšetřování neutrpěl žádné zdravotní potíže ani neměl důvod k sebevraždě. Více než o dekádu později, 18. listopadu 1987, zahynulo 31 lidí při požáru ve stanici pod nádražím King's Cross. Zprvu malý oheň se velmi rychle rozšířil na eskalátorech, odkud zasáhl vestibul stanice. Posledním opravdu černým dnem londýnského metra však byl 7. červenec 2005. Při explozích tří bomb, které do metra umístili teroristé, zemřelo 39 lidí. Dalších třináct lidí zahubila bomba v městském autobusu.
Metro ale Londýnu dobře posloužilo v jeho nejhorších chvílích. Když na město padaly nacistické bomby, posloužila podzemní dráha jako úkryt. Jedna trať byla dokonce uzavřena a využívána Britským muzeem na uskladnění ohrožených památek.
Londýn byl první a rychle inspiroval
Londýnské metro se stalo inspirací pro všechna velkoměsta světa, která si činí nárok na takové označení. Nejstarší metro na evropském kontinentě vzniklo v Budapešti (1896), ještě starší je základ newyorské podzemní dráhy (1868). Dnes je možné vozit se pod zemí na všech kontinentech, nejvíce provozů je v Evropě, mají ho téměř všechna hlavní města a řada dalších velkých sídel. Mnoho jich je také na východě Asie, zejména v Číně a Japonsku, a v severní Americe. Jihoamerické státy už jsou na podzemní dráhy chudší, přesto jsou například v sedmi brazilských, dvou chilských a jednom argentiském městě. V Africe jsou pouze dva provozy, a to v Alžíru a Káhiře.