Berlín - Chcete vstoupit do domečku panenky Barbie? Žádný problém. Nebude ani potřeba se změnit v trpaslíka, protože domeček se naopak zvětšil do rozměrů skutečného domu. Nepřehlédnutelná velká růžová vila stojí na berlínském Alexanderplatzu a ode dneška láká nejen příznivce, ale i zaryté odpůrce této asi nejznámější plastikové krásky.
Růžový dům panenky Barbie zkouší hranici vkusu a trpělivost Berlíňanů
Ceny vstupenek do jakéhosi panenčina zábavního parku se pohybují od deseti do padesáti eur a organizátoři očekávají denně až tři tisíce návštěvníků, kteří si budou moci na vlastní kůži vyzkoušet, jak taková panenka žije: mohou se třeba projít po molu v jejích šatech nebo si s ní zazpívat. Jde o dočasnou instalaci, v srpnu by se dům měl přesunout do dalších měst. Dnešní návštěvnost nicméně zůstala daleko za očekáváním.
Berlíňané o obřím domečku pro Barbie diskutují od té doby, co se v březnu položil jeho základní kámen. Kromě běžných výtek, že jde o kýč, se v posledních dnech situace vyhrotila, proti budově se postavila levicová hnutí a především feministické organizace, podle nichž je instalace sexistická a zprostředkovává dětem falešný vzor krásy. Vznikly dokonce stránky Occupy Barbie-Dreamhouse a kvůli protestní akci asi sto padesáti demonstrantů museli pořadatelé dům pro návštěvníky dokonce dočasně zavřít. Největší rozruch vzbudila zřejmě členka hnutí Femen, která demonstrovala s hořícím křížem, na němž visela ukřižovaná panenka Barbie.
Jak v rozhovoru pro ČT uvedl architekt Adam Gebrian, domeček pro Barbie mu trochu připomíná tichou poštu, při níž se nakonec také poztrácí význam původního sdělení. Domeček pro panenky totiž paradoxně vznikl jako zmenšenina tradiční představy viktoriánského domu z 19. století, který se pak zase vzal a zvětšil zpět do původní podoby, čímž se nevrátí plnohodnotný model, ale něco úplně jiného.
„Říká se, že existují jen dva způsoby, jak vytvořit něco nového, a to je evoluce a přenos z kontextu do kontextu. Tohle je ten druhý případ,“ uvedl Gebrian. Nicméně se domnívá, že dočasné instalace jsou tu právě od toho, aby testovaly hranice vkusu lidí a zjišťovaly, nakolik je naše společnost konzervativní. Na druhou stranu ale podle něj nejde v tomto případě o nic jiného než o obrovský product placement.
Telefonát Martina Jonáše a komentář Adama Gebriana (zdroj: ČT24)