Praha - Mezinárodní trestní soud (ICC) letos v červnu slaví deset let od počátku svého fungování. První verdikt tohoto stálého orgánu, jehož úkolem je soudit pachatele zločinů proti lidskosti, genocid a válečných zločinů na celém světě, ovšem padl teprve loni v březnu. Za největší překážky při prosazování spravedlnosti napříč hranicemi bývají označovány mocenské zásahy a neochota vlád se soudem spolupracovat. Politické ústupky mezinárodnímu soudnictví vyčítá i Robert Fremr, první a dosud jediný český zástupce v 18členném sboru ICC, který byl hostem Hyde Parku Civilizace.
Soudce v Haagu Fremr: Mezinárodní spravedlnost kulhá
Ačkoliv se první pravidla pro vedení válek a definice válečných zločinů objevily už na přelomu 19. a 20. století, příběh mezinárodního stíhání pachatelů těch nejhorších zločinů se začal psát v troskách německého Norimberku na konci druhé světové války. V říjnu 1946 soudní tribunál vítězných mocností rozdal 12 rozsudků smrti, několik doživotních a dlouholetých trestů čelným pohlavárům nacistické třetí říše.
Na Norimberský tribunál poté navazoval tokijský proces, ve kterém bylo souzeno 28 čelných představitelů armády a politického života a rozsudku se dočkalo 25 obviněných. V Německu i Japonsku byly přitom uděleny tresty za činy, které tehdejší zákoníky do té doby neznaly - zločiny proti lidskosti, zločin proti míru či vedení útočné války (viz rámeček). „Bylo to poprvé, kdy se řeklo, že jednotlivec má mezinárodně-právní odpovědnost nepáchat určité zločiny,“ zdůrazňuje klíčový přínos těchto tribunálů právní poradkyně mezinárodněprávního odboru ministerstva zahraničí Renáta Klečková.
Retroaktivita norimberského procesu?
V souvislosti s tribunálem v Norimberku dodnes opakovaně zní, že se trestalo i za činy, které v době svého páchání nebyly nijak definovány a nebyly tudíž ani trestné. Řada právních expertů ovšem o těchto argumentech tehdejších obhájců nacistických zločinců značně pochybuje. "Válečné zločiny byly nepochybně součástí už tehdy platného mezinárodního práva, stejně tak se dalo z nějakých principů dedukovat, že také existují povinnosti, jak se chovat k civilnímu obyvatelstvu - neterorizovat jej, nemučit a nezabíjet. Proto pokud jde o skutkové okolnosti nebo skutkové podstaty těch činů, tak ty více méně existovaly," připomíná Vladimír Balaš z pražské právnické fakulty.
Jeho kolega Petr Válek zase vyvrací jinou kritiku označující soud s poraženými válečnými protivníky za „spravedlnost vítězů“. „Tribunál některé osoby osvobodil, některým dal menší tresty, takže ta logika, že se jedná o spravedlnost vítězů, není úplně pravdivá,“ poznamenal ředitel mezinárodněprávního odboru ministerstva zahraničí.
Ilustrační foto
Až těžko představitelný rozsah holokaustu, jeho chladnokrevná příprava a nemilosrdné provedení byly hlavním impulsem pro „nultou generaci“ mezinárodních trestních tribunálů. Na další generaci se kvůli geopolitickému rozdělení světa během studené války muselo čekat dlouhých 47 let. Ovšem i za vznikem novodobých institucí, které by zúčtovaly s masovými vrahy, musely ležet stovky tisíc zmasakrovaných obětí - rozpad Jugoslávie si vyžádal přes 100 tisíc, občanská válka ve Rwandě podle některých odhadů až 800 tisíc lidských životů.
Srebrenica a Kigali - symboly novodobé genocidy
Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY), jenž vznikl na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN v květnu 1993, bývá připisován další důležitý krok při cestě k ochraně civilistů před válečnými zvěrstvy. Poprvé zde byli političtí činitelé souzeni za činy genocidy neboli akty „směřující k úmyslu zničit (úplně nebo zčásti) národní, etnické, rasové a náboženské skupiny obyvatel“. V nizozemském Haagu, kde soud dodnes sídlí, se tak z genocidních aktů zpovídali jak srbský a jugoslávský prezident Slobodan Milošević, tak bývalý vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžić, jenž je spolu s generálem Ratkem Mladičem údajně zodpovědný za vraždy ve městě Srebrenica - největšího masakru civilního obyvatelstva v Evropě od druhé světové války.
GALERIE
Slobodan Milošević před trestním tribunálem autor: Michel Porro, zdroj: Getty Images
Na jugoslávský tribunál se však snáší podobná kritika, jako se nesla na soud s nacisty v Norimberku, tedy že jde o zúčtování vítězů s poraženými. Z více než 160 obžalovaných, kteří před soudci v Haagu stáli, totiž drtivá většina byli Srbové.
Rozsudky za genocidu padaly i u Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu (ICTR), kde se od roku 1996 vypořádávají s událostmi páchanými během sto dnů trvajícího násilí na jaře 1994. Radikální Hutuové v africkém státě se při něm pokusili vyhladit příslušníky kmene Tutsiů a umírněných Hutuů. O dvanáct let později dostal doživotí vůdce hutuských milicí Interahamwe, bývalý plukovník Theoneste Bagosora, v roce 2009 pak stejný trest bývalý guvernér Kigali Tharcisso Renzaho.
Ilustrační foto
Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) dosud obžaloval celkem 161 osob. Devětašedesát z nich si už vyslechlo verdikt „vinen“. Dalších 18 obžalovaných bylo soudem osvobozeno a 25 procesů nebylo tribunálem do dnešního dne uzavřeno. Zbytek případů byl předán k vyřešení národním jurisdikcím, případně bylo obvinění vůči těmto osobám staženo před vynesením rozsudku.
Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR) zasedající v tanzanském městě Arusha zřídila OSN na základě rezoluce Rady bezpečnosti z listopadu 1994. Činnost formálně zahájil v roce 1996. Tribunál shledal vinnými více než 50 obžalovaných a nejméně osm dalších lidí obvinění zprostil. Devět obviněných je na útěku, jinak ICTR už projednává jen případy v odvolacím řízení. Činnost má ukončit v roce 2014.
V tanzanské Arushi u ICTR pět let působil i český trestní soudce Robert Fremr, jenž rozhodoval o vině u celkem tří případů, včetně kauzy známého hutuského hudebníka Simona Bikindiho, stíhaného za psaní textů nenávistných písní, ve kterých měli být lidé iniciováni ke genocidě Tutsiů. Jeho zpětný pohled na dlouhodobé výsledky soudních procesů se zločinci ve Rwandě je přesto poněkud rozpačitý. „Tribunál měl podle své preambule za úkol nejen odsoudit pachatele, ale také dát určité zadostiučinění obětem a hlavně přispět k usmíření mezi dvěma etniky, která se tehdy střetla. Po mém příjezdu do Tanzanie jsem věřil, že k tomu může tribunál přispět, později jsem ale začal pochybovat,“ míní Fremr. Za hlavní příčinu své skepse označil fakt, že před soudem nestanul žádný tutsijský válečník.
Hyde Park Civilizace (zdroj: ČT24)
Zásahy politických orgánů oslabují víru ve spravedlnost
Opatrnou kritikou se Fremr netají ani ve vztahu k Mezinárodnímu trestnímu soudu v nizozemském Haagu, kam se přesunul letos v březnu z tuzemského Nejvyššího soudu, a stal se tak prvním zástupcem Česka u této prestižní instituce, jež se snaží navázat na činnost předchozích ad hoc tribunálů. "Iritují mě dvě věci: trestní soud je pomalý a také drahý. Letos v červnu jsme slavili 10 let výročí od začátku fungování ICC a teprve v této chvíli padl první rozsudek (14letý trest vězení pro bývalého velitele konžských milic Thomase Lubangu za verbování dětských vojáků a jejich zneužívání). Každý si domyslí, že to je poněkud pozdě. Je tu prostor na zkrácení lhůt a tím pádem i zlevnění nákladů," tvrdí.
Mezinárodní trestní soud (ICC) na rozdíl od předchozích soudních tribunálů, které byly ustaveny k tomu, aby se zabývaly konkrétními válečnými zločiny, je prvním stálým orgánem mezinárodního trestního soudnictví. Tvoří ho 18 soudců a má pravomoc stíhat nejzávažnější zločiny podle mezinárodního práva páchané jednotlivcem, tedy válečné zločiny, zločiny proti lidskosti či genocidu. Ke stíhání ale může soud přistoupit pouze tehdy, pokud je nechtějí či nemohou stíhat příslušné státy samy.
Thomas Lubanga
Úspěšnost mezinárodního soudu při stíhání válečných zločinců by podle Roberta Fremra zvýšila jednak lepší spolupráce mezi členskými a nečlenskými státy, ale i omezení politických zásahů do jeho činnosti. „Jako soudce národního soudu jsem nikdy přímému politickému tlaku vystaven nebyl, u ICC se ale s politickým vlivem přímo počítá, je to dokonce součást jeho statutu,“ upozorňuje na možnost Rady bezpečnosti OSN poslat před trestní tribunál i tu osobu, jejíž vláda se k příslušnosti k soudu nepřihlásila. „Rada může někoho před soud postavit, ale může také bez udání důvodů probíhající řízení až na rok pozastavit. To je vážný zásah do pravomoci soudu ze strany politického orgánu,“ říká soudce, jenž v roce 1988 vynesl poslední trest smrti v historii naší země, když soudil dvojnásobného vraha Zdeňka Vocáska.
Robert Fremr, soudce Mezinárodního trestního soudu:
„Mandát ICC je založen na smlouvě. Ty státy, které Římský statut podepsaly, se dobrovolně vzdaly své suverenity. Samy řekly: 'Ano, pokud se něco takového stane u nás, soud má právo do našich záležitostí zasáhnout.' Trochu problematické ale je, když do toho ingeruje politický orgán, jako je Rada bezpečnosti. Někdo je pak schopen zvenku jiného, kdo smlouvu nepodepsal, postavit před Mezinárodní trestní soud. Tam cítím, že je určitá kontroverze.“
Římský statut - mezinárodní smlouvu, která v roce 2002 vedla ke vzniku ICC a jejíž ratifikací se státy dobrovolně podrobují působnosti soudu – doposud vzalo za své 122 států, členských zemí OSN je přitom 192. „Chybí nám tedy 70 států, včetně takových mocností, jako jsou Spojené státy, Čína či Rusko. Tyto státy vyjadřují určitou nedůvěru k ICC v tom, že samy neratifikovaly jeho statut, ale zároveň mají tu možnost před něj poslat jiné nečlenské státy. To je značná kontroverze, která oslabuje víru ve spravedlnost, která by tady měla být na prvním místě,“ myslí si jeden z mezinárodně nejrespektovanějších soudců.
Ilustrační foto
Jako konkrétní ukázku, jak politika poškozuje prestiž soudu, přitom uvádí případy údajných válečných zločinů páchaných při nejnovějších občanských válkách v Libyi a Sýrii. Obě události jsou podle něj na první pohled identické. "V případě Libye Rada bezpečnosti rozhodla, že patří před ICC, v případě Sýrie to dva stálí členové (Čína a Rusko - pozn. red.) blokují, ačkoliv jsou tyto případy naprosto srovnatelné. Tady opět spravedlnost zůstává v pozadí," tvrdí Robert Fremr, jemuž devítiletý mandát v Haagu končí v roce 2021.