Kromě náhod a překvapení bylo pro něj největším zážitkem setkávání s lidmi. „Celá ta moje cesta byla obrovská cesta setkání,“ řekl Zelený. „Spal jsem se žebráky, jedl jsem s nimi, putoval jsem od chalupy k chalupě, předávali si mě,“ vzpomíná. Právě díky tomu mohl cestovat téměř zadarmo, jen s půl dolarem na den. „Teprve tehdy poznáte dobrého člověka. A bylo to opravdu celé setkání s dobrými lidmi,“ vypráví Zelený.
„Bez rizika není poznání. Proto, když se mě někdo ptá na radu, říkám: Vem ranec a jeď!“
Z Československa odešel ještě před sovětskou okupací v roce 1968, srpnové události prožíval ještě v Hamburku. „Sice jsem si říkal, že bych se měl vrátit, ale byl jsem na cestě,“ popisuje Zelený, který se později střetnul s jihoamerickou mentalitou, jejímiž ikonami jsou lidé jako Che Guevara. „To byla nekonečná bitva, kdy jsem ji většinou prohrával, protože jsem byl v kontextu jihoamerické kultury jinde,“ vzpomíná.
Rozhovor s Mnislavem Zeleným
„Do světa jsem odjížděl s touhou nejen poznat nové a vzdálené země, ale i dobré lidi,“ řekl ke své cestě Zelený. A v Latinské Americe se mu to podařilo, kmen Jawalapitioů ho dokonce přijal za svého člena. Ke své první cestě z let 1968–1969 se Zelený vrátil s náležitým odstupem čtyřiceti let a po řadě publikací věnovaných indiánským kulturám. „Má první dobrodružná cesta se stala počátkem mé celoživotní cesty za pochopením Latinské Ameriky,“ vzpomíná na první setkání Zelený.