Brusel – Eurohujer, tuzemák, implementovat nebo passarelle. To jsou jen některá ze slov, která by čeština neznala, nebýt Evropské unie. Do jejích 24 úředních jazyků se musí překládat třeba všechny parlamentní dokumenty a mají v nich právo hovořit všichni poslanci. Úskalím nové řeči – „evropštiny“ – byla věnována část speciální debaty Václava Moravce Uvnitř Evropy, kterou vysílala ČT24 z Bruselu.
Uvnitř Evropy: S jazykovým babylonem bojují tlumočníci i soudci
Jak upřesnil ředitel Ústavu pro jazyk český AV Karel Oliva, v českém slovníku lze v souvislosti s „evropštinou“ rozlišit tři hlavní oblasti: přejatá cizí slova pro nové skutečnosti (passarelle, acquis communautaire, GBER), slova s předponu „euro“ (europoslanec, eurooptimismus, eurohujer) a nová pojmenování pro staré věci, protože ta původní nejdou nebo se nesmějí používat (tuzemák), respektive nová slova víceméně česká (bloková výjimka). Vedoucí německého jazykového oddělení při generálním sekretariátu Rady EU David Zelinger v debatě připomněl, že svou fázi tuzemáku zažilo i Rakousko, než prosadilo výjimku, aby svůj vlastní rum mohlo nadále označovat jako Inländer-Rum, nikoliv jen jako Inländer.
GALERIE
David Zelinger zdroj: ČT24
Při zavádění nových termínů v EU musí tlumočníci a překladatelé nejprve zjistit, jaký je skutečný obsah výrazu, aby jej mohli správně přeložit, konstatovala vedoucí českého tlumočnického oddělení v Evropském parlamentu Ivana Hlaváčová. „Někdy je to termín, který se teprve definuje na Radě. Když je definovaný, dozvíme se to,“ uvedla s tím, že zpravidla přesný význam slova zjišťují sami. I přes snahu zvolit vhodný český termín se nicméně často používá původní termín anglický, a to nejen z důvodu toho, že je kratší. Jako příklad uvedla Hlaváčová termín eurobond, který se překládal jako eurodluhopis nebo evropský dluhopis. Problém nastal v okamžiku, kdy vznikl nový pojem eurobill, což je také evropský dluhopis, který má ovšem krátkou dobu splatnosti. V tomto případě tedy bývá vhodnější používat anglické termíny.
GALERIE
Jakub Renner zdroj: ČT24
Tlumočník při europarlamentu Jakub Renner připomněl zažitý výraz sixpack, jehož český ekvivalent balíček šesti legislativních opatření v hospodářské oblasti je pro tlumočení příliš dlouhý – hrozí totiž nebezpečí, že by řečník mohl tlumočníkovi „utéct“. „Hlavním úkolem tlumočníků je bez ohledu na rychlost řečníka tlumočit stále dál, v případě nutnosti se snažit sdělení nějakým způsobem zkondenzovat, aby nedocházelo k únikům na významu,“ vysvětlil Renner.
Jazyk se neustále vyvíjí a stará slova či zkratky nabývají trochu jiného, či dokonce zcela nového významu. Kdysi sestavené glosáře a slovníčky zkratek tak velmi rychle zastarávají, říká Hlaváčová. Například regulation už neznamená jenom regulace, ale i nařízení, a zkratka, která podle slovníků označuje anonymní alkoholiky nebo držitele dlouhých palných zbraní, se rázem používá pro jakousi zvláštní pracovní skupinu. Překladatelé a tlumočníci se také pokud možno snaží volit takovou verzi českého ekvivalentu, který by nepřipomínal terminologii používanou za komunismu, poznamenal Zelinger.
Uvnitř Evropy: Unie desítek jazyků (zdroj: ČT24)
Používání národního jazyka je vymoženost, nikoliv defekt
S jazykovým babylonem se nepotýkají jen tlumočníci a překladatelé, ale i soudní systém Evropské unie. Jeho tři základní části – soudní dvůr, tribunál a soud pro veřejnou službu – mají společně dbát o to, aby se evropské právo vykládalo v celé Unii stejně. Jedním z významných znaků evropského práva, jímž se například odlišuje od práva mezinárodního, je hlavně to, že má přednost před národním právem a je mu nadřazené. Pokud se národní soud setká s problémem výkladu nebo platnosti normy evropského práva, obrací se na soudní dvůr. Jeho rozhodnutí pak musí respektovat nejen on, ale i všechny soudy, které by podobný případ řešily.
Zatímco předloni Soudní dvůr EU ukončil necelých 600 případů, vloni už jich bylo přes 700. Tribunál loni ukončil stejné množství, u nových kauz dokonce meziročně vyskočil počet o 30 procent. Na verdikt soudního dvora čekají národní soudy průměrně 16 měsíců, na vyřízení přímých žalob dva roky. Soudce Soudního dvora EU Jiří Malenovský v debatě vysvětlil, že se jedná především o technický problém. Polovinu této doby podle něj totiž zabere právě fakt, že se vše musí z jazyka řízení překládat do všech 24 ostatních úředních jazyků – každý spisový prvek i konečný rozsudek. Unijní právo totiž musí národní soudce aplikovat ve svém rodném jazyce a jakýkoliv národní soud se musí držet stejného výkladu, o němž soudní dvůr závazně rozhodl.
GALERIE
Jiří Malenovský zdroj: ČT24
Soudkyně Tribunálu Soudního dvora EU Irena Pelikánová poznamenala, že ještě složitější je situace kolem rozhodnutí týkajících se zmrazených fondů v rámci sankcí ze strany Evropské unie. Každý, kdo je sankcemi postižen, má totiž možnost se obrátit na soudní dvůr, aby záležitost přezkoumal, což tvoří významnou složku jeho agendy. U zmrazených fondů ale většinou jde o osoby třetích států (Rusko, Tunisko, Írán), takže je nutné řadu příloh překládat z neunijních jazyků.
Malenovský ale podotkl, že používání národního jazyka je vymoženost, která je v zájmu občana. „Nemůžeme chtít po občanovi, jehož práva byla porušena, aby proces probíhal v jazyce, nebo na základě předpisů, které jsou formulovány v jazyce, jemuž nerozumí. To je absolutní nezbytnost. To je projev vyspělosti unijního práva, nikoliv defekt,“ zdůraznil.
Uvnitř Evropy: Soudnictví v EU (zdroj: ČT24)
Soudy Evropské unie mají své sídlo v Lucemburku a jedná se v nich ve všech jazycích osmadvacítky. Od svého vzniku vydaly tyto tři soudy přibližně 28 000 rozsudků.