Zprávu o mrtvém studentovi v roce 1989 Rakušanová odmítla pustit. Nebyla ověřená a nakonec ani pravdivá

Na jaře v roce 1968 se Lída, rozená Horská, setkala s fotografem Josefem Rakušanem, který tou dobou dodával snímky do několika redakcí. „Řekl mi, že by bylo dobré k těm fotkám napsat i nějaké texty, protože se to lépe prodává,“ popisuje Rakušanová, jak se seznámila nejen se svým manželem, ale také s novinařinou.

Její první reportáže, nebo jak je sama označuje „slohová cvičení“, vyšly pod manželovým jménem. „Jeho v redakci znali, mě ne,“ vysvětluje s tím, že jí to vadilo jen trochu.

V srpnu téhož roku do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy. Rakušanová následně s manželem zemi opustila, společně se vydali do Německa. Nový domov i práci našli v Mnichově. „Svobodná Evropa v Mnichově, to byla práce, která k něčemu byla,“ vypráví.

Dezinformace, která zvedla lidi ze židle

V rádiu pracovala skoro třicet let a zažila tam i převrat. „Neříkám, že bychom způsobili listopadovou revoluci, ale určitě jsme se zasloužili o to, že lidi věděli, o co jde a co se koná a nebyli zblblí propagandou,“ vrací se Rakušanová k roku 1989.

Jako první se jí při vzpomínce na revoluční rok vybaví jméno Martin Šmíd, což byl údajně student, který měl zemřít při zásahu státní bezpečnosti proti studentům na Národní třídě. Alespoň tak to tehdy vyprávěla vrátná z koleje v pražské Tróji Drahomíra Dražská. Informaci do Mnichova předal Rakušanové toho času redaktor Petr Uhl. Novinářka ale v rádiu Svobodná Evropa zprávu odehrát odmítla, nebyla ověřená.

S tímto dodatkem ji nakonec pustil ven sám Uhl. „Jenže jak to převzala ostatní media, tak tahle část vypadla,“ popisuje Rakušanová. Jak se později ukázalo, žádný Martin Šmíd na Národní třídě nezemřel. „Myslím, že to byla zpráva, která lidi zvedla ze židle a donutila je jít na náměstí cinkat klíči,“ dodává Rakušanová.

Šéfredaktorství není moje parketa

Po roce 1994 Rakušanová opustila Svobodnou Evropu a začala psát na volné noze. „Bylo mi ještě málo let na to, abych si řekla, že to tady do penze doklepu, ale dost na to, abych si uvědomila, že jestli to nezvládnu teď, tak už nikdy,“ vysvětluje. Od té doby spolupracuje s Českým rozhlasem a dalšími českými i německými médii.

V Německu pak byl největší zájem o texty o Václavu Havlovi. „Až ten váš Havel nebude, tak po vás pes neštěkne,“ slýchala od německých novinářů. Mimo to ale Němce zajímala i česká ekonomika, konkrétně třeba burza. „To byl docela záhul, protože jsem o tom neměla páru. Ale nakonec myslím, že jsem o tom dokázala k mému vlastnímu údivu psát zasvěceně. A navíc v němčině,“ směje se Rakušanová.

Novinářka ale několik let působila také ve vydavatelství regionálního tisku Vltava Labe Press, kde si na krátkou dobu vyzkoušela pozici šéfredaktorky. „Uvědomila jsem si, že to není moje parketa, že jsem spíš solitérní,“ hodnotí zkušenost. Začala se proto raději věnovat vzdělávání regionálních redaktorů. V roce 2004 společně s prvním děkanem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Ivem Možným založila Institut regionální žurnalistiky na Masarykově univerzitě.

Lída Rakušanová ale zažila i neúspěch, když zkoušela zavést nový koncept Pražského Deníku po vzoru listu z Berlína. Podle Rakušanové dalo vydavatelství od novinky ruce pryč už po pouhém týdnu, na titulní stránce bylo podle vedení moc zahraničních zpráv. „Je šílené, jak Česi pořád sledují tu svoji kotlinu, nevystrčí z ní nos. Nevím, jestli to je tak dodnes, ale před deseti lety to tak ještě bylo. Navíc ani dneska tu člověk nevidí noviny, které by na prvních stránkách měly světovou událost,“ míní novinářka.

Rozhodnutí vydat se na volnou nohu hodnotí i téměř po třiceti letech pozitivně, dala jí podle jejích slov svobodu. „Mohla jsem psát tak, abych se za to nemusela stydět. Vždycky jsem razila heslo, že napsat se dá všechno, jen se musí vědět jak,“ uzavírá.

Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na YouTube, Spotify, Soundclound, Podcasty Google a Apple.