Byli jsme za exoty, ale na naše slova došlo, vzpomíná šéfredaktor Hlídacího Psa na texty o ruském vlivu

„Dlouhodobý ruský zájem je budovat v zahraničí silnou podnikatelskou základnu,“ napsal v roce 2015 web HlídacíPes.org. Autorem textu byl jeho šéfredaktor Robert Břešťan a s odstupem let uvádí, že tehdy sice byli trochu za exoty, ale jejich upozorňování na ruskou vlivovou síť se v současnosti jeví jako případné. Břešťan sám se v novinářské branži pohybuje už 25 let, v minulosti pracoval v české redakci BBC a také v Českém rozhlase na stanici Rádio Česko. V novém díle podcastu Background ČT24 přiznává, že ho víc baví psaní, i to, že mu nejspíš nikdy nedojdou nápady na nová témata.

O Rusku píše HlídacíPes.org dlouhodobě. „Server se od počátku věnoval ruskému vlivu v České republice. Tomu, jak je přebujelá ruská ambasáda v Česku, jak rozjíždějí dezinformační a propagandistické operace,“ vypočítavá Břešťan.

Za svůj text s titulkem „Jestli si nás Rusko koupí“ získal sice už před sedmi lety novinářskou cenu, změnit přístup politiků k Moskvě trvalo mnohem déle. „Politická reprezentace počínaje prezidentem Zemanem byla velkým zastáncem Ruska a Číny,“ vysvětluje a podotýká, že postup byl pomalý také na úrovni Evropské unie.

Dnešní situace už je ale podle Břešťana jiná, zejména s ohledem na ruskou útočnou válku proti Ukrajině, a totéž platí i pro české vztahy s další autoritářskou zemí - Čínou. „Časy, kdy se tady s velkou pompou vítal čínský prezident, jsou dávno pryč,“ míní Břešťan.

Ptát se je novinářská povinnost

Získat vyjádření od oficiálních ruských zdrojů napojených na Kreml není pro novináře nic lehkého. Jak uvádí Břešťan, až v 99 procentech případů zůstávají dotazy bez odezvy. „Ptát se je novinářská povinnost, i když se z ní možná časem stane formalita,“ upozorňuje. Kladení otázek ostatně považuje za jeden ze základů novinařiny a chybět nesmí ani důkladná rešerše.

„Princip novinařiny je, že si člověk udělá pořádnou rešerši, má nějaké kontakty, nebo si je získá, umí, a hlavně se nebojí zeptat,“ vysvětluje.

Sám novinářsky vyrostl v generaci, která musela kontakty získat osobně nebo přes telefon, a za účelem rešerše si musela fyzicky dojít pro podklady do archívu. I přes tyto generační rozdíly nespatřuje Břešťan nějaký sdílený neduh, kterým by trpěli dnešní mladí novináři, i když připouští, že by možná měli více číst. „Platí poučka, kterou nám ještě za mých studií říkala již zesnulá profesorka Neradová: Marná sláva, kdo chce psát, musí číst. Trošku se bojím, a vidím to i na svých dětech, že mladá generace čte nerada,“ říká.

Pro budoucí novináře má Břešťan také tip na to, jakým tématům by se měli věnovat. „Jestli některým novinářům pokvete pšenka, tak jsou to ti, kteří se věnují ekonomice nebo domácím tématům. To v Česku lidi zajímá víc,“ uvádí s tím, že mnoho mladých směřuje naopak ke kulturním nebo zahraničním tématům.

Šuplík plný témat

Na druhé straně novinářské práce stojí její konzumenti, čili diváci, posluchači a čtenáři. Ti čelí v době internetu a sociálních sítí obrovskému přívalu informací a také dezinformací. Břešťan se proto zamýšlí i nad tím, jaký přístup by veřejnost měla mít k oficiálním ruským zdrojům, které podporují kroky Moskvy na Ukrajině. „Vypnout nepřátelskou propagandu, notabene takovou, o které víme, že je placená Kremlem, v situaci, kdy jsme svým způsobem jako Západ v konfliktu s Ruskem, je naprosto namístě,“ říká Břešťan.

Celkově zastává šéfredaktor názor, že někteří lidé mají s chápáním mediálních sdělení problém. „Existuje pojem funkční negramotnost. To znamená, že člověk samozřejmě umí číst, umí písmenka, ale neví, o čem ten text je, což je velmi smutné. Bohužel řada lidí to má tak, že si text přečte a projektuje si nějakou myšlenku toho, o čem to asi je, přičemž se to míjí s realitou,“ vysvětluje Břešťan.

Jako novinář působí Břešťan už čtvrt století a témata mu pořád nedochází. Jak sám říká, má jich plný šuplík, respektive plnou složku na počítači. „Tápání, o čem vlastně psát, moc nerozumím. Témat kolem nás je spoustu,“ zamýšlí se. Inspiraci hledá mimo jiné i rozhovorech s kamarády. „Bavíme se o tom, co považují za běžnou věc nebo banalitu… a u mě to novinářsky zazvoní,“ vypráví.

Ačkoliv zkušenosti nejdříve sbíral v rozhlase v české BBC a i dnes sám dělá podcast, vyhrává u něj psané slovo. „Více mě baví psaní. Rozhlas je skvělé médium, ale myslím, že psaní je úplný základ,“ říká a dodává: „Vtip je v tom, že bez dobrého psaní nemůžete dělat dobré rádio.“

Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na YouTube, Spotify, Soundcloud a Podcasty Google a Apple.