Lékaři jsou tváří pandemie. Kdyby nevystupovali v médiích, osudy pacientů by se ztratily ve statistikách

Média je teď často zobrazují jako hrdiny. Oni zas s vážnou tváří sdělují, jak to v nemocnicích vypadá. Lékaři nyní víc než dřív ve zpravodajství mluví o konkrétních pacientech, zveřejňují ročníky lidí, kteří jsou ve vážném stavu. Bez okolků mluví také o selekci nemocných, tedy o tématu, které dřív bylo tabu. O covid pozitivní se přitom starají už rok. Co se změnilo? A mají média víc akcentovat takové výpovědi často plné emocí, nebo oficiální data? Newsroom ČT24 se na to ptal analytiků i samotných novinářů.

O covidu teď nejemotivněji mluví zdravotníci
Zdroj: ČT24

„Na jaře se snažili vyvolávat naději a říkali, že to není tak hrozné. Teď je situace velmi kritická, v tuhle chvíli mi zdravotníci většinou říkají, že je to to nejhorší, co v životě zažili, a snaží se to sami ještě víc ukazovat,“ popisuje hlavní rozdíl mezi rozhovory s lékaři na začátku pandemie a nyní reportérka Událostí Johana Šulcová. V nemocnicích natáčí prakticky každý den. Svoje emoce do reportáží nepromítá, dodávají je právě výpovědi lékařů.

Takovou zkušenost teď má víc novinářů. Lékaři, i když jsou přepracovaní, nemají problém na kameru nebo diktafon vyprávět, jaká je situace na odděleních. Dělají to z různých důvodů – chtějí ukázat realitu, chtějí vyvrátit některá oficiální sdělení anebo varovat před nákazou a některými zavádějícími informacemi.

Hrdinové a oběti

Místo příběhů pacientů proto média vyprávějí příběhy těch, kdo je léčí a zachraňuje. „Je důležité, abychom se dozvídali zkušenosti lékařů, kteří jsou přímo na místě a že je to právě typ konkrétního příběhu. Protože jsou lékaři, kteří to zažívají dennodenně. Je to část reality, která je výrazně emocionální, je dobře, že se tato svědectví objevují,“ domnívá se socioložka médií z Masarykovy univerzity Johana Kotišová.

Podle odborníka na etiku médií Jana Motala jsou lékaři ve zpravodajství zobrazováni buď jako hrdinové, nebo oběti. Obě podoby jsou podle něj ale extrémní a do jisté míry nebezpečné. „My bychom potřebovali vrátit ty lékaře jako živé bytosti, kteří jsou někdy hrdinové a někdy oběti, ale především jsou to živí lidé, kteří jsou součástí situace jako my. Máme pocit, že na ně můžeme delegovat naše problémy, že situaci řeší místo toho, aby ji vyřešila celá společnost. To na ně klást nemůžeme, a proto je chybou, když zpravodajství vytváří představu, že pandemii řeší vláda a lékaři. Pandemii musí řešit celá společnost,“ varuje Motal.

Nebýt zdravotníků, koronavirová pandemie by se v médiích pravděpodobně zhustila pouze do statistik a politických tahanic. Podle některých novinářů i analytiků totiž často čísla vítězí nad lidmi. Přes údaje o počtu nakažených, pacientů ve vážném stavu, počtu aplikovaných vakcín nebo informaci o reprodukčním čísle se ze zpráv vytratila podstata nemoci.

Statistika je jen doplňkem zpravodajství

„Velkou část roku byly zpravodajské relace otvírány zprávou o jednom jediném čísle. To číslo se stalo hlavním indexem existence koronaviru v České republice. Zaznívalo, kolik přibylo případů, což nebyla pravdivá věta, protože tolik bylo detekováno, ale nepřibylo. My jsme nikdy neměli data o tom, kolik lidí je opravdu infikováno,“ upozorňuje mediální analytik z New York University in Prague Tomáš Trampota.

Lidé na čísla podle něj navíc brzy přestali slyšet. Často se proto také vedou diskuze, zda statistiky vůbec zveřejňovat. A pokud ano, tak jak často a v jakém kontextu. „Statistiky nějakou vypovídací hodnotu mají, ale rozhodně ne takovou, jak si myslíme. Měly by být spíš doplňkem zpravodajství než hlavním tématem,“ myslí si například analytik Jan Motal.

A analytička Johana Kotišová s ním souhlasí. Doplňkem čísel mají podle ní být příběhy. Třeba právě ty, které vyprávějí lékaři. „Anonymizovaná data nám dávají přehled o rozsahu pohromy, ale samy o sobě nedokážou detailně vystihnout, co to znamená pro lidi, kteří to zažívají,“ doplňuje.

Víc k tématu uvidíte v neděli večer v pořadu Newsroom ČT24.