Glosa: Cukrář proti Křižáčkovi. O diváky se hraje na širokém hřišti

Karlovarský festival dává pochopitelně větší prostor domácí kinematografii než jiné velké mezinárodní festivaly. Středověké putování, natočené podle námětu málo známé básně z 19. století od Jaroslava Vrchlického, je vysoce umělecký film, který osloví jen poučené publikum, naladěné na stejnou vlnovou délku.

Ocenění od mezinárodní poroty vyslalo snímek na oběžnou dráhu festivalů. To je pro Křižáčka velmi dobrý festivalový start. Druhým testem pro film ale bude také vstup do české distribuce začátkem srpna.

Cukrářovo dilema

Oproti Křižáčkovi stojí na druhém pólu letošní miláček publika, izraelsko-německý film Cukrář (The Cakemaker, režie Ofir Raul Graizer). V divácké anketě se bodově ocitl na stejné první příčce jako vítězný americký nesoutěžní Wind River (režie Taylor Sheridan), od hlavní poroty ale vyšel naprázdno.

Cukrář je typický film pro tradiční karlovarské festivalové publikum – to má rádo příběhy většinou mladých lidí, kteří řeší svá více či méně závažná dilemata. Zde je v centru dění mladý homosexuální Němec, který se vydá do Jeruzaléma zjistit, co stojí za smrtí jeho přítele.
Oproti Křižáčkovi to není vysoce artistní filmové umění se specifickou kamerou a dialogy, ale dobře filmově zvládnutý festivalový divácký titul. Na existenci mají právo oba druhy snímků.

Ostatní karlovarské soutěžní snímky jako by kopaly právě na hřišti vymezeném Křižáčkem a Cukrářem.

Minulost o přítomnosti

Obecně filmy reagovaly na současný svět, a i když se jejich tvůrci vraceli do minulosti, přesahy k tématům dnešních dní jsou patrné. Někteří hráči se představují spíš jako filmy pro náročnějšího diváka, jiní jsou k divákovi vstřícnější, ale ze svých filmových kvalit neslevují.

K těm prvním patří například polský Ptáci zpívají v Kigali (Ptaki śpiewają w Kigali, režie Joanna Kos-Krauze a Krzysztof Krauze), vracející se ke genocidě ve Rwandě. Příběh o rwandské azylantce, která se v Polsku v 90. letech snaží obnovit svůj život, evidentně naráží na aktuální téma uprchlíků v Evropě, potažmo v rezervované východní Evropě. Režisérka film dokončila po smrti svého manžela, s nímž tvořila výrazný umělecký tandem.

Podobně závažná témata s odkazem k dnešku tlumočí i koprodukční film Bosny a Hercegoviny, Slovinska, Chorvatska a Německa, debut Chlapi nepláčou (Muškarci ne plaču, režie Alen Drljević) o mužích, které dohání jejich minulost z války a rozpadu Jugoslávie.

Jdi za svým srdcem

Na druhé straně ve stejném soutěžním poli jsou i divácky vstřícnější filmy, z nichž diváci i porota vyzdvihli například slovensko-ukrajinský film Čára (Čiara, režie Peter Bebjak) nebo americký debut Drobné si nechte (Keep the Change, režie Rachel Israel). Čára je řemeslně velmi dobře zvládnutý film, který věrohodně podává obraz „na konci světa“, na slovensko-ukrajinských hranicích. Ukazuje, že místo rozděluje nová, ještě přísnější unijní hranice, ale sjednocuje ho svět mafiánů a korupčníků.

Drobné si nechte zavádí diváky mezi svět autistů a jejich práva na lásku a plnohodnotný život. A podobně jako v Cukráři i tady se řeší hlavní otázka, jak překonat určité bariéry – náboženské, společenské, psychologické či jiné, aby člověk vyslyšel hlas svého srdce. Takovým hrdinům karlovarské publikum fandí. I když je tolerantní a na festivalu je schopno vyprodat i nejbláznivější experiment. Ale s diváckou vstřícností se nemůže experimentovat příliš často.

I na velkých festivalech v některých letech zvítězily vysoce umělecké filmy, divácky ne tolik přitažlivé, jako například turecký Med v Berlíně nebo thajský Strýček Búnmí v Cannes. Zpět na začátek k novému vítězi karlovarského festivalu: teď bude zajímavé, zda a jak člověk s režijním umem a zkušeností jako Václav Kadrnka natočí film spíš o nás než o sobě.