Někteří lidé se kvůli ní prý i v deset hodin večer postavili ke sporáku. Jiní jí vytýkali to, jak nespisovně mluví v televizním vysílání. Kulinářský pořad novinářky Dity Pecháčkové Deník Dity P. vysílala Česká televize od začátku září a 20. prosince celou sérii uzavřel vánoční díl. O své nakažlivé vášni pro vše dobré, co může vzniknout v kuchyni, mluvila Dita P. i v Hyde Parku ČT24.
Dita P. dopsala svůj Deník a říká: Mě baví bejt trochu jiná
Diváci České televize mohli od začátku září sledovat v pátek vpodvečer váš kulinářský pořad deník Dity P., ve kterém propojujete kuchyni s příběhem svým i s příběhem jídla. Jak vlastně celý projekt vznikl?
Úplně nejdřív vznikla moje kuchařka, rok a půl před pořadem, a to mě ještě vůbec nenapadl. Před kamerou se dost stydím, takže představa, že před ní budu muset stát, byla tak strašná, že jsem to ani nechtěla zkusit – i když se mi z různejch televizí ozvali, jestli bych nechtěla udělat svůj pořad. Jednoho dne mi ale zavolal režisér David Ondříček, že i on dostal do ruky mojí kuchařku a že by si strašně přál udělat pořad o vaření. Byla jsem potěšená, tak jsme se sešli, ukázalo se, že si rozumíme a že máme stejnej pohled na to, jak by to mělo vypadat. A já jsem si říkala, že to spolu dokážeme. Jeho nápadu jsem neodolala.
Pokud byste měla definovat „hlavní misí“ svého pořadu, co by to bylo?
Hlavní smysl pořadu je, aby si lidi znova uvařili, uvařili si s láskou, společně si sedli ke stolu, snědli to a aby se jim jídlo stalo příběhem - protože všechna jídla, který vařim, mám spojený s nějakym zážitkem, a myslím, že spousta z nás. Jídlo není jen věc, že se najíte a uspokojíte hlad - všichni si pamatujeme, jak jsme v dětství jedli krupičnou kaši. Nebo když odněkad přijíždim, tak mi - když jsem byla menší – udělali rajskou omáčku, a teď máme zvyk, že mi udělají bramboračku a skořicový lívanečky. Všichni máme život spojený s jídlama a vim, že když si dam krupičnou kaši, vybavim si celý dětství a to, jak kolem mě skáče babička s prababičkou.
Zmiňujete krupičnou kaši – máte jakou další kulinářskou vzpomínku na dětství?
Šunkofleky, čili flíčky, jsou moje nejoblíbenější jídlo, který jsem strašně chtěla ke každým narozeninám. A potom houbová vomáčka s roštěnkama a s rejží a taštičky plněný povidlama. To by bylo nadlouho…
Říkáte „vomáčka s rejží“… právě to, jak ve svém pořadu mluvíte a že nepoužíváte spisovnou češtinu, vzbudilo u diváků celkem výraznou pozornost. Navíc přidáváte zvláštní výrazy jako „krásička“ nebo „supiš“. Jaké jsou na to ohlasy?
Je spousta lidí, který mi to vyčítají, je spousta lidí, kterým to vadí, a je spousta lidí, který za chvíli začnou používat stejný výrazy jako já, což se ukázalo už při natáčení, kdy na konci celej štáb mluvil jako já. Pro diváky je to asi trochu nezvyklý, protože neni běžný, aby se ve vysílání mluvilo nespisovně. Na druhou stranu lidi spolu takhle mluví, takže já nevidim nic špatnýho na tom, že se to objeví i v Český televizi. A ty podivný výrazy… já je sbíram. To je, přiznávam, moje zvláštní záliba. I mně přijdou dost zvláštní, ale vždycky je zařadim a čekám, jak na to budou lidi reagovat. Mě baví bejt trochu jiná… A Když jsem slyšela slovo „supiš“, tak jsem si říkala: To musím mít.
GALERIE
Dita Pecháčková zdroj: ČT
Kritici vám vytýkají také to, že se váš pořad, vaše recepty, a dokonce i samotný život (případně jeho stylizace) příliš podobají populární australské kuchařce Donně Hay. Byla vaší inspirací?
Donnu Hay mam ráda, docela ji sleduju a inspirace je to pro mě velká. Její osobní příběh může bejt podobnej v tom, že je šéfredaktora časopisu o jídle, vydává kuchařky a má svůj vlastní pořad o vaření. Co se týče receptů, je pravda, že mám v kuchařce některý recepty, který jsou inspirovaný Donnou Hay, ale myslim si, že na tom není nic špatnýho. Moje práce je, že celej den ležim v receptech, a když se mi nějakej líbí – a to je u mě výjimka, protože už jsem dost vybírává – tak si ho uvařim, a když je fakt skvělej, tak ho zařadim i do svýho vaření a vařim ho pořád pryč a stane se našim rodinnym receptem. A považovala jsem za důležitý, aby byl součástí i mé kuchařky, aby si ho mohli uvařit i lidi, který přístup k receptům Donny Hay nemají.
A pokud byste vedle Donny Hay měla zmínit ještě další zahraniční pořady o vaření, které ráda sledujete, jaké by to byly?
Měla jsem docela dlouhý období, kdy jsem pořady o vaření sledovala pořád a všechny. A když jsem jela do Ameriky, vobčas se mi stalo, že místo abych si užívala Ameriku, pustila jsem si jejich vařící kanál, kde se vaří 24 hodin, a celej den ho sledovala… Samozřejmě mam rád Jamieho (Olivera), docela mě baví i Nigella Lawson. Teď už to ale moc nesleduju - s jídlem pracuju celej den a mám časopis o jídle, takže už to není můj večerníček.
Co si myslíte o české kuchyni? Často se uvádí, že není tak zdravá jako kuchyně středomořská a že by se měla odlehčit.
Je snaha českou kuchyni změnit, zmodernizovat, udělat ji zdravější, ale můj názor je takovej, že by měla zůstat taková, jaká je, jenom by se neměla šidit, ale dělat z poctivejch ingrediencí, což teďka dlouhý léta nebylo. Je fakt, že naše kuchyně by se nedala považovat za až tak zdravou, ale je napasovaná na naší zemi a pro nás je naprosto vyhovující - pokud to nepřeháníme, protože máme všelijaký sedavý zaměstnání a zdaleka se nepohybujeme tak jako dřív.
Je pravda, že vy si při vaření hlavu s tím, nakolik je jídlo zdravé nebo dietní, příliš nelámete…
Sladký jídla vařím a peču ze všeho nejradši. A že tam jsou kvanta cukru a másla? Ve sladkostech prostě kvanta cukru a másla jsou, ale já ta jídla nejím každej den, to je sváteční věc udělat si něco takle plnýho.
Když mluvíte o sladkostech - vysílání vašeho deníku skončilo krátce před Vánoci. Řekněte, které cukroví u vás o u vás o svátcích nesmí chybět?
Podle mě – a u nás to tak je vždycky – musí být vanilkový rohlíčky. To je základ. Pak pracny, linecký, já mám nejradši vosí hnízda. Takže tyhle čtyři. A pak musíme dělat kokosovou roládu pro dědu a pro tátu a pak už je to úplně volný. Někdy dokážeme i deset druhů, někdy jsou jen čtyři. U nás pečou všechny ženy, co jsou v rodině - připraví těsto, společně se sejdou, pak to upečeme, rozdělíme do krabiček a různě si to rozdáme.
Hyde Park ČT24 (zdroj: ČT24)
Dita Pecháčková se původně chtěla stát soudkyní, po čtyřech letech studia z práv odešla a několik let se živila kdečím. V Praze, v San Franciscu, na chalupě na Chodsku. Teprve pak, když krátce pracovala v iDnes, narazila na časopis Apetit, který za půl roku vedla – celých pět let. Dnes je šéfredaktorkou magazínu jedné z českých sítí samoobsluh. Vedle toho si nechala skupinou architektů Coll Coll vytvořit design svého nádobí, vydala svoji Kuchařku Deník Dity P., která se ocitla několikrát na špičce prodejnosti, a má za sebou několik dotisků. Kuchařka Deník Dity P. Deník Dity P. Je v ní nejen spousta ověřených receptů, ale také autentický příběh Dity P. Všechny díly si můžete přehrát v iVysílání České televize.