Uherské Hradiště - Zdejší věznice patřila k nejstrašnějším místům bývalého komunistického Československa. Prostory za zamřížovanými okny se v padesátých letech, v době procesů zinscenovaných komunistickou mocí, stávaly místem utrpení stovek lidí. To, co se za dveřmi vyšetřovacích místností dělo, je jen těžko představitelné: „Lidé všude kolem vás pláčou a vy jim nemůžete pomoct. Když jsme spolu s dalšími vězenkyněmi chodily na mužské oddělení věšet prádlo, děsil nás nářek, který se za dveřmi cel ozýval. Ti muži chtěli vodu, byli hladoví. Jeden můj známý měl vývod z prostaty, měl strašné bolesti, prosil dozorce o léky a oni mu řekli, ať zdechne,“ vypráví se slzami v očích pamětnice Anna Hohnová. Události, které prožila, ji pronásledují dodnes.
Osud věznice v Uherském Hradišti je stále nejasný
Vůbec poslední vězeň opustil bránu věznice v roce 1961. Od té doby budova slouží jako skladiště spisů místního soudu a chátrá. Uherskohradišťští zastupitelé a Sdružení bývalých politických vězňů proto chtějí budovu věznice využít účelněji – jako muzeum zachycující hrůzy nacistického a komunistického režimu, které hluboce ovlivnily minulost naší země. Rádi by se přitom inspirovali využitím bývalého severorumunského žaláře ve městě Sighet, kde během devadesátých let vznikl památník obětem komunismu.
O tom, jak by mělo podobné muzeum vypadat v Uherském Hradišti, se vedou spory. Pomoci by mohly návrhy studentů architektury Technické univerzity v Liberci, které jsou v rámci Letní filmové školy k vidění tento týden v Uherském Hradišti: „Jde o poměrně invenční nápady, které pro někoho mohou být až příliš expresivní, ale určitě jsou velkým přínosem do diskuse, která v souvislosti s budoucí vizí věznice probíhá,“ uvedl ke studentským pracím Petr Slinták, místopředseda občanského sdružení Memoria, které za myšlenkou důstojného využití hradišťské věznice stojí. Jeden návrh by například věznici rozřízl na dvě části. Vznikla by tak šedesát centimetrů široká chodba, kterou by návštěvníci procházeli a s pomocí vybudovaných průhledů by měli možnost nahlédnout do jednotlivých cel a vyšetřovacích místností.
Jiný student by zase do cel nainstaloval reproduktory se zvukovým záznamem. Ten by zachytil vzpomínky pamětníků, kteří v uherskohradišťské věznici strávili část svého života. Podle Slintáka není ani tak podstatné, jak bude muzeum totality ve výsledku vypadat: „Daleko podstatnější je zachytit atmosféru doby a hrůz, které se za zdmi věznice tenkrát děly.“ Zároveň upozorňuje, že cesta k podobnému památníku, jaký stojí v rumunském Sighetu, bude ještě dlouhá a složitá.
Soud nepotřebnou věznici potřebuje
Věznice je totiž majetkem ministerstva spravedlnosti. Okresní soud, který se o objekt stará, ale areál věznice prohlásil za nepotřebný. Byla tak splněna základní podmínka, aby bývalá věznice mohla být prodána.
Město za ni nabídlo šestnáct a půl milionu korun. Prodej byl na spadnutí, plány ale zpřetrhaly povodně, které na začátku června překvapily Uherské Hradiště. Velká voda začala ohrožovat budovu okresního soudu a do areálu věznice se proto přestěhovaly tisíce spisů, aby byly uchráněny před poškozením. Bývalá věznice proto ztratila statut nepotřebnosti. Jak dlouho archiválie za zdmi věznice zůstanou, je nejasné. „V tuto chvíli jsme zase na začátku, kdy řešíme úplně základní otázky. Komu tedy bude věznice vlastně patřit a kdo bude případnou rekonstrukci financovat. Jak bude výsledný projekt vypadat, je momentálně bezpředmětné,“ uzavřel spekulace spojené s budoucí podobou věznice Slinták.