Květen 45: Konec henleinovské pohádky o německých Sudetech

Bylo 30. září 1938 a pera v rukou Daladiera a Chamberlaina ukončila existenci první Československé republiky. Druhého dne začalo vyklízení pohraničních oblastí, které si se svolením západních mocností přivlastnilo Německo. Podstatná část německých obyvatel území, která se souhrnně nazývala Sudety, slavila jejich obsazení německou nacistickou mocí jako vítězství. Ve skutečnosti se začala psát nesmírně tragická a současně i poslední kapitola soužití Čechů a Němců v českém a slezském pohraničí.

Pro sudetské Němce bylo později rozhodující, zda se po Mnichovu přihlásili k německé státní příslušnosti. Pro mnoho z nich se ale tento krok stal osudným již před konečnou porážkou Německa. Nedocházelo sice k hromadným popravám jako v protektorátu, zato však sudetští muži museli narukovat do Wehrmachtu, kterému na podzim 1938 již nezbýval ani rok do války. I v době, kdy Německo dobývalo jeden evropský stát za druhým, umíraly v bitvách desetitisíce mužů.

Samotné anektované československé pohraničí se v průběhu roku 1939 stalo říšskou župou (Reichsgau) Sudetenland, jejím hlavním městem se stal Reichenberg čili Liberec a v jejím čele stanul Konrád Henlein s funkcemi říšského místodržícího a župního vedoucího NSDAP. Sudety byly dále rozděleny do tří obvodů, jejichž ústředími byly Ústí nad Labem, Cheb a Opava a více než padesáti okresů, z nichž pět zahrnovalo největší sudetská města – vedle Liberce (Reichenberg) Ústí nad Labem (Aussig), Opavu (Troppau), Karlovy Vary (Karlsbad) a Cheb (Eger).

Součástí okupace pohraničí v roce 1938 byl i odchod většiny Čechů. Nešlo o úřední povinnost, německá většina k tomu ale velkou část zbývajících českých obyvatel dotlačila. Řada lidí ovšem byla donucena opustit Sudety již dříve. Kdo zůstal, musel se smířit s novými pravidly, například němčinou jako jediným úředním jazykem.
Zdroj: ČT24/ČTK

O osudu Sudet rozhodli Kubiš s Gabčíkem

V průběhu druhé světové války se sudetská města stávala cílem spojeneckého bombardování. V případě Ústí nad Labem či Mostu šlo o významná průmyslová centra, Cheb byl nesmírně důležitou železniční křižovatkou, na dalších místech – např. libereckém letišti – se soustředila německá vojska, resp. zbytky letectva.

Druhá světová válka ovšem vedla k razantní změně pohledu na postavení Sudet v rámci státoprávního uspořádání střední Evropy. Po úspěšném odstranění Heydricha československým odbojem prohlásily Velká Británie a Francie Mnichovskou dohodu za neplatnou. Zatímco se tedy ze tří stran blížily k německému území spojenecké armády, Edvard Beneš mohl začít připravovat zásadní změnu národnostních poměrů v Československu.

Heydrichův automobil poškozený pumou při atentátu
Zdroj: ČT24/ČTK

Místo Henleinova návratu se Liberec dočkal Rudé armády

Zpětně můžeme považovat za symbolické, že se vzpurná sudetská města, která se v roce 1938 odtrhla od Československa, v květnu 1945 nevzdala sovětské, nýbrž československé moci. Je ovšem fakt, že se tak stalo zřejmě i proto, že si je Rudá armáda nechávala až na konec. Pro politické srdce Sudet, tedy Liberec, byl rozhodujícím okamžikem odjezd Konrada Henleina z města 7. května. Ačkoli se občas píše o útěku, spíše se skutečně pokoušel vyjednávat s Američany, které vyhledal v západních Čechách, než zmizet po vzoru mnoha dalších nacistických špiček. Údajně se pokoušel prosadit zachování Mnichovské dohody, o jejíž neplatnosti však již bylo dávno rozhodnuto. Henleinova snaha zabránit návratu Sudet do lůna Československé republiky tak vyšla naprázdno a do Liberce se Henlein již nikdy nevrátil, neboť v americkém zajetí záhy spáchal sebevraždu.

Jeho město zatím žilo v napětí. Velitel místní posádky prohlásil, že bude Liberec bránit před postupujícími Sověty a 8. května se do města stahovaly německé jednotky, současně město a především jeho letiště bombardovalo sovětské letectvo. Brzy se ale situace změnila. Češi – kterých byla hrstka, protože i před Mnichovem tvořili pouze pětinu libereckého obyvatelstva a poté většina z nich odešla – vytvořili místní národní výbor a jeho představitelé vedení Josefem Čapkem se vydali za vojenským velitelem města. Výsledek jednání byl překvapivý, ale nejlepší možný: Liberec se národnímu výboru vzdal. Když 9. května odpoledne přijely první jednotky, které spadaly pod První ukrajinský front, vítalo je již osvobozené město – přes kapitulaci šlo stále spíše než o československý Liberec o většinově německý Reichenberg. Většina nacistických pohlavárů sice v mezidobí uprchla, ostatní Němce čekaly krušné časy.

Liberec čili Reichenberg byl centrem Sudet, v roce 1938 jeho obyvatelé nadšeně vítali německé vojáky
Zdroj: ČT24/ČTK/DPA/Berliner Verlag

Po příjezdu sovětských vojsk ještě Liberec zažil ojedinělé přestřelky, popsán je například útok na národní výbor, který přijel 10. května převzít radnici. Stejně tak Liberec zažil řádění Revolučních gard – loupení, přepadání a lynčování, mučení i vraždy některých německých obyvatel. Již koncem května ale museli Liberec opustit Němci, kteří se přistěhovali po roce 1938, a to pouze s 10 kilogramy zavazadel.

I Ústí se vzdalo, ale napětí gradovalo až k letnímu masakru

V Ústí nad Labem proběhlo osvobození, resp. dobývání Rudou armádou ještě klidněji než v Liberci, ale již o den dříve. Město sice nebylo oslabené zmizením klíčové politické figury, jeho vojenský velitel Rudolf Schittenhelm se ale rovněž rozhodl vzdát se místním Čechům, kteří vytvořili národní výbor. Starosta Franz Czermak poté vyzval obyvatele města, aby nekladli odpor přicházející Rudé armádě. Lidé vyvěsili bílé prapory a čekali, co se bude dít. Město bylo v té době značně poničené, stalo se terčem náletů západních spojenců i Sovětů.

Již od 8. května přicházely zprávy o pozorování sovětských tanků projíždějících okrajovými částmi Ústí nad Labem, fakticky ale Rudá armáda přijela do města až další den. V té době se řada německých obyvatel města pokoušela uprchnout do americké zóny, další začali organizovat nepokoje. Ve městě bylo popsáno více těsně poválečných přestřelek, což souvisí i s tím, že právě Ústí nad Labem bylo určeno jako centrum činnosti záškodnických skupin Werwolf, které útočily na sovětské i československé vojáky a organizovaly pumové útoky.

Následky výbuchu skladu v Krásném Březně
Zdroj: ČT24/ČTK

Útoku německých záškodníků byla připsána i exploze muničního skladu v Krásném Březně, jež zahubila desítky lidí – ačkoli jednoznačný důkaz o příčině výbuchu neexistuje – a která bezprostředně předcházela tzv. ústeckému masakru. Příčinou útoku však spíše než exploze v místě ukrytém za kopcem byla provokace jednoho ústeckého Němce, který začal v centru města provolávat slávu Německu a vyprovokoval tak místní Čechy. Výsledkem hromadného lynčování byly desítky mrtvých – oficiálně 43, podle odhadů historiků až sto.

Německé Čechy nadobro přestaly být německé

V té době již v Československu probíhalo neřízené vyhánění Němců čili divoký odsun. Řízené vysídlení schválené v Postupimi a známé jako transfer německého obyvatelstva začalo až na podzim, kdy začali být Němci shromažďováni v koncentračních táborech a odtud od počátku roku 1946 odváženi do Německa.

Největší města na severu Čech, která bývala většinově německá, se potom začala plnit přistěhovalci – svým způsobem tak podruhé vznikala. Dnes jsou Liberec i Ústí nad Labem správními centry krajů a Německo je pro ně znovu důležité – ne však jako vládce, ale jako soused.

Vydáno pod